Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. Bar

Seděl jsem v baru a poslouchal kapelu, co zrovna ne moc dobře přehrávala hity Edith Piaf. Černošská zpěvačka se sice snažila, ale nebylo to jako tehdy v Orleans, když Edith vystupovala v u Nawlinse.

Popíjel jsem whisky a kouřil pravý kubánský doutník.

Možná nevíte, kdo jsem. Tak já se tedy představím.

Jmenuji se Luka Navarro. Je mi 35 let a pocházím ze Sicílie, kde má moje rodina kořeny.

V Chicagu žiju od svých deseti let, když jsme s matkou a sestrou ilegálně přicestovali na lodi z Itálie, kde nám hrozila smrt. Otec s námi nejel. Zabili ho vymahači, kteří pracovali pro místního dona.

Život v Americe jsme viděli jako nádherný sen plný lesku, ale skutečnost byla jiná. Hned po našem příjezdu nás celníci obrali o cennosti a téměř všechny peníze. Matka pracovala na dvě směny v továrně na munici. Byl rok 1914. Sestra, která toho roku nabyla plnoletosti podle amerických zákonů, šla pracovat s matkou do továrny. Mě zapsali do školy pro přistěhovalce, kde mě příliš v lásce neměli…

„Koukněte na toho Malého Taliána! Copak dělá tvoje matka, Giovanni?“

Tyhle děti měly dojem, že každý Ital se jmenuje Luigi nebo Giovanni.

„Jeho matka? Dělá šlapku dole ve městě!“pronesl největší rabiát.

To už na mě bylo moc a vrhnul jsem se na něj.

Odtrhnula nás až učitelka.

„Co se to tu děje?“zaječela slečna Smithová.

„Prosím, prosím, Navarro říkal o Johnnyho mámě, že je šlapka.“začal Freddie Knox.

Johnny Burke kýval hlavou na souhlas.

„Tak, Luko, a za trest budeš po škole.“

A tak se taky stalo. Byl jsem dvě hodiny po škole. Po těch nekonečných dvou hodinách mě slečna Smithová propustila a já letěl do krámu pana Manzonniho, kde jsem si přivydělával jako nosič. Ale co se nestalo. Před školou stál Johnny Harding a jeho parta.

„Roztrhl jsi mi límeček, Taliáne.“řekl opovržlivě Johnny.

Podíval jsem se mu přímo do očí, ve kterých jsem viděl jen výsměch. Pak jsem se rozhlédl po tvářích ostatních chlapců. Měli tam vepsán týž výraz jako Harding.

Pak mě seřezali.

Takhle to chodilo až do páté třídy.

Rok devatenáctistý sedmnáctý byl velmi špatný rok. V továrně, kde pracovala matka se sestrou, snižovali platy, takže jsme se měli opravdu špatně. Třeli jsme bídu s nouzí.

Ale moje matka byla silná žena, která se jen tak nevzdávala. Našla si druhou práci. Velmi nebezpečnou práci.

Když zrovna nebyla v továrně, tak pracovala pro mafii. Don Liberi jí platil lépe než továrna, ale riziko bylo několikanásobně větší.

Karta se začala obracet.

Asi v půli roku 1919 došlo v továrně k nehodě. Sestra měla ten den volno.

Matka takové štěstí neměla.

Pomyslná karta se neobrátila. Don Liberi nám sice bohatě zaplatil ztrátu matky, ale sestra, v té době závislá na drogách a alkoholu, vše utratila. O dva roky později zemřela i ona.

Byla pátou obětí sériového vraha zvaného Skinner. Nechal mou sestru vykrvácet v temné uličce za kinem. Bylo mi devatenáct a byl jsem sám uprostřed cizího města.

Začal jsem se živit jako prodavač v krámě pana Manzonniho, který tou dobou vedl jeho syn Phil. Zaměstnal mě jako prodavače.

Ale dlouho jsem tam nevydržel.

Poté jsem dělal pro jednu nábytkářskou firmu, ze které se později vyklubala palírna dona Liberiho.

 

Jednoho dne jsem zůstal v práci déle, protože jedno křeslo nemělo přidělané nohy a opěradlo.

„Vidím, že ti jde práce od ruky, Luko.“

Trhnul jsem sebou. Otočil jsem se a poprvé jsem spatřil Gianmarca Liberiho, dona zdejší mafie. I přesto, že vážil skoro sto kilogramů, jsem ho neslyšel přijít.

„Dobrý večer, pane Liberi. Děkuji, snažím se.“

Přistrčil jsem mu křeslo a pokračoval jsem v práci.

Don se na mě mlčky díval a po chvíli řekl:

„Co bys řekl lépe placené práci, Luko?“

Podíval jsem se na něj.

„Dělal bych cokoli. Jen ne tuhle otravnou čalouničinu.“

Liberi vstal a přešel k oknu do ulice. Byl zde výhled na město v celé jeho kráse.

„Cokoli, říkáš?“

„Ano, pane.“

„Mhm. Dobrá tedy. Jdi se převléct. Budu čekat dole. Zajedeme ke mně do baru a promluvíme si o tvé budoucnosti, Luko.“

„Ano, pane“zopakoval jsem a odběhl se převléci.

Když jsem vyšel z baru, don Liberi na mě čekal ve své limuzíně značky Ford.

„Nasedni si.“pobídnul mě.

Nasedl jsem si a Liberi pokynul řidiči, černochovi, aby jel do baru.

„Znal jsem tvou matku, Luko. Ta nehoda, co se jí stala. Je to hrozné. A co sestra? Jak se má?“

„Je mrtvá, pane. Dostal ji Skinner.“

„To je mi líto. Ale slibuji ti, že toho hajzla najdem a ty osobně ho budeš moct potrestat, Luko.“

 

Dojeli jsme k baru Sante Vicomt.

Vystoupili jsme z auta a vešli dovnitř.

V baru hrál jazz. Z desky. Barman, jak nás uviděl, usmál se.

„Dobrý den, done Liberi.“pronesl melodickým basem.

„Ahoj, Marco.“

Don mě vedl do zadní části baru, která byla oddělena prosklenými dveřmi a příčkou, taktéž v kombinaci dřevo – sklo. Posadil jsem se naproti němu.

„O jakou práci by se jednalo, pane?“

„Chci, abys patřil do rodiny. Budeš se mít jako v ráji, budeš nosit nejdražší šaty a spát s nejhezčími ženami, ale hlavně budeš “za vodou“. A budeš moci potrestat vraha své sestry. Tak co ty na to?“

Podíval jsem se mu přímo do jeho černých očí a rozhodně jsem řekl své Ano.

„Vítej do rodiny, synu.“prohlásil don Liberi a objal mě.

Od těch událostí uběhlo půl roku a don splnil vše, co slíbil….

 

Jak už jsem řekl, tak sedím v baru. Ale neřekl jsem proč.

Čekám na informátora, práskače, aby mi prozradil, kdo je Skinner, vrah mé sestry a 15 dalších žen.

Zrovna se blížil. Jmenoval se Frankie Delaware. Byl malé postavy, plešatý a trochu jednodušší.

„Ahoj, Frankie. Posaď se.“

„Dobrý den, pane Navarro.“řekl a posadil se.

„Tak co pro mě máš?“

„Dal bych si pivo.“řekl mi.

„Dobře. Slečno! Jedno pivo tady pro mého přítele.“

Číšnice donesla jedno pivo.

Frankie se zhluboka napil a hlasitě si říhnul. Jak jsem říkal, je trochu jednodušší.

„Tak mluv.“vybídl jsem ho.

„A co jste chtěl vědět, pane?“

„No přece kdo je Skinner.“zašeptal jsem.

Frankiemu se rozšířily oči.

„Tak tohle chcete vědět. Dal jsem vám slovo, že zjistím jméno. A já svoje slovo držím, pane Navarro, ano ano, já své slovo dodržel.“

Povzdechl jsem si a nenápadně mu přisunul dvacet dolarů.

„A jak vidíš, já taky, Frankie. Zbytek dostaneš, až se dozvím, co chci slyšet.“

Frankie se usmál a vylovil z kapsy papírek a podal mi ho.

Na papírku bylo jméno Danny Harding. Brácha Johnnyho.

„Díky, Frankie.“

Vytáhnul jsem sirky a papírek spálil. Pak jsem podal Frankiemu zbytek peněz. Řekl si o stovku.

„A víš, kde bydlí, Franku?

Pokýval hlavou na souhlas.

„A ukážeš mi to?“

Znovu pokývání.

„Zítra mě počkej u baru Sante Vicomt. Odměnu dostaneš.“

Kývnul a odešel.

Johnny Harding….

Ten šmejd bude trpět za každou minutu, po kterou moje sestra umírala.

Vstal jsem a došel k baru. Zaplatil jsem a vyžádal si telefon. Vytočil jsem známé číslo.

Telefon třikrát zazvonil a na druhé straně to někdo vzal.

„Tome? Mám ho.“

Zavěsil jsem a odešel domů spát.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

život stojiza hovno za krasu

(to je zajimavi přiběch, 10. 1. 2008 13:45)

mě už zabilo hodně lidi už jenom že mi předhazujou to jak si v bytě vaři ... bydlim v podnajmu to chapeš

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA