Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jezdec Osudu

30. 4. 2009

Bože, zase je noc. Už ani nevím, kdy jsem naposledy viděl slunce.

Tahle změna je trvalá. Už se nerozední. Zvířata prostě zmizela a lidi umírají ve válce, která je nejspíš tou poslední.

A kdo jsem vlastně já? Už ani nevím, ztrácím se ve svý vlastní existenci. Vím, že jsem kdysi býval novinář. Kdysi dávno. Ale to je celkem jedno. Jen mi to snad ulehčí mé vyprávění o tom, co se přihodilo a co mě zabilo.

 

Jednou jsem takhle vyšel ven, trochu se projít poloprázdným městem. Starý zvyk. Lidí bylo kolem velmi málo. Snad jen ženy, starci a děti a pár vyvolených mužů, co nešli do války.

Do uší mi hodně hlasitě zněla Metallica a tak jsem si ani nevšiml zvuku, který upoutal pozornost celé ulice.  Že se něco děje, jsem poznal, až přímo přede mnou padla na kolena starší žena a ukazovala směrem za mě. Sundal jsem sluchátka z uší a poprvé uslyšel zvuk, který mi mrazil krev v žilách a nohy zaléval do betonu. Pomalu jsem se otočil.

Nikde jsem nic neviděl, spíš jsem to cítil. Někde dole, v zemi, se probudilo zlo. Velké zlo.

Země se otřásala. Lidé ve zmatku pobíhali všude kolem. Já jsem stál a cítil, jak se mysl toho zla upírá na povrch a na…MĚ!! Než jsem se stihnul pohnout, silnice praskla a její kusy odletovaly vysoko a daleko. A pak vyskočilo něco, co jsem si pro sebe pojmenoval jako Jezdce. S ohlušujícím burácením dopadnul na silnici. Upadl jsem a zíral na tu věc. Mohla měřit dobrých dvacet metrů a vypadala jako obří robot. Jako postavička Michaelina. Jen byla černošedá s olivovým nádechem, rudýma očima a končetinou zakončenou koulí na řetězu. Koule samotná byla poseta bodci a čepele, které rozdělovaly kouli na dvě půlky, rotovaly.

Pak se na mě podíval. Napadlo mě jediné. Utéct. Vstal jsem a rozběhl se směrem pryč od stroje. Jezdec vyrazil za mnou a zabíjel každého. Cítil jsem svůj strach a smrt. Záda jsem měl mokrá, ale nikoliv od potu, ale od krve lidí, kteří nebyli rychlí jako já. Slyšel jsem je řvát. Jezdec během té doby nevydal ani hlásku. Jen si brázdil cestu přes mrtvoly směrem ke mně.

Docházely mi síly. Přesto, hnán strachem, jsem přidal. V hlavě jsem slyšel jeho hlas, temný a chladný.

„Mrrrrtvý, mrrrrtvý. Neutečeš.“

Před sebou jsem uviděl budovu. Skryju se tam. Snad mě nenajde.

Lhal jsem sám sobě.

 

Vběhl do budovy a zavřel za sebou dveře. O zlomek vteřiny později si uvědomil, že je to pošetilost. Otočil se, ale Jezdce neviděl. Rozběhl se tedy dál. Když vybíhal schody, uslyšel explozi. Trhl hlavou a uviděl Jezdce, jak proběhl vstupními dveřmi a za běhu roztrhl vrátného.

Neotálel a utíkal výš a výš. Jezdec mu dýchal na záda.

Neuteču mu, je po mě. Ten hajzl mě dostane. Ale předtím mu dám pořádně zabrat.

Přidával jsem z posledních sil. Viděl jsem dveře na střechu. Když jsem vzal za kliku, ucítil jsem ocelový stisk na pravé ruce. Následovala prudká bolest, přikrášlená mým řevem. Urval mi ruku.

….

Urval mu ruku a prohodil ho dveřmi na plochou střechu.

Přišel k němu a sledoval s potěšením, jak vříská bolestí. Velmi jemně mu přišlápnul hrudní koš, uchopil ho za nohu a trhl směrem od těla ležícího. Další řev a spousta krve. Usmál se.

Člověk mu nadával. Asi šílel bolestí.

Jezdec jemně přitlačil a zlomil člověku žebra. Naštěstí pro Jezdce to neznamenalo lidskou smrt. Spíš jen další řev a krev.

Přistoupil k druhé noze a svou nohou ji rozdrtil. Člověk vřískal skoro nepříčetně nahlas.

Jezdec dílo dokončil a odtrhl zbývající nohu, stejně jako obě ruce.

Se zalíbením se díval na trpící a krvácející torzo. Potom si vzpomněl na jméno.

Podíval se člověku do jeho šílených modrých očí a pravil:

„Já jsem tvůj Osud. Svému osudu nikdo neuteče. Nikdo, Lukáši. Ani ty ne.“

Lukáš se na něj podíval. Chtěl něco říct, ale nemohl. Ztratil bolestí a šílenstvím hlas.

Osud přistoupil k jeho hlavě.

„Byl jsi nebezpečný. Ale to ty víš. Teď Boha nevolej. Nedojdeš spasení.“

To poslední, co Lukáš ve svém životě viděl, byla těžká bota dopadající na jeho hlavu.

A dál byla tma.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hm...

(šíma, 28. 7. 2009 20:28)

Tak jsem zase tady (po dlouhé době), pane! ;-)

Zajímavý počin, jdu na druhou část, bo mě fakt zajímá, jak to skončí...

ještě nevím

(Pov, 7. 5. 2009 19:55)

Konec je v nedohlednu. Něco se změnilo, ale do konce, do takovýho konce, jakej já chci, to vážně nestačí. Ale posunuje se to k lepšímu. Hlavní hrdina téhle tragedie se nevzdává...

k věci

(janie, 7. 5. 2009 13:12)

Ahoj, tohle už znám, psal jsi, že se změnil konec. Jak to pokračuje?

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA