Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dům u silnice

29. 9. 2007

Jel jsem po té cestě poprvé. Byla tma a nikde ani živáčka. Pršelo a bylo velmi nevlídno.

Typické anglické počasí. Byl jsem na cestě do Oxfordu, kde jsem měl vést diskuzi na téma paranormální jevy. Podobné věci zkoumám už dvacet pět let. Nevěřil jsem na strašidla a podobné věci. Byl jsem neomylně přesvědčen o tom, že mám pravdu.

Ale dnešní noc mě měla přesvědčit o tom, jak prudce jsem se mýlil….

Jel jsem celkem pomalu, nádrž byla plná. Ale asi po pěti kilometrech mi na palubní desce začala blikat kontrolka úrovně benzínu. Pak začala blikat i kontrolka oleje. Ale vždyť jsem měnil olej, když jsem tankoval, podivil jsem se.

Pak začaly blikat i ostatní kontrolky. Vypadalo to, jako by se to auto zbláznilo.

Zastavil jsem a vypnul motor. Pro jistotu.

Ačkoli jsem neměl nastartováno, motor začal řvát, jako bych ho vytáčel na maximální otáčky a o chvilku později se jeden píst zadřel a celý motor doslova vyskočil ven. Jak poskočil, nadzdvihl kapotu, která se uvolnila a vletěla do předního skla, které se rozletělo na myriádu střepů, jejichž ostré hrany mi pořezali tvář. Otevřel jsem přihrádku na místě spolujezdce a vytáhnul jsem mobil a lékárničku. Podíval jsem se na mobil. Vybitý. Sakra. Jak si zavolám odtahovku?

Vytáhl jsem z lékárničky zrcátko, které tam patrně zanechala moje bývalá žena, a podíval se na rozsah zranění. Byl jsem docela dost pořezaný, ale byly to pouze povrchové ranky, které jsem vydezinfikoval a ty největší jsem zalepil. Podíval jsem se na své zranění pořádně. Většina těch střepů mě zasáhla v blízkosti očí. Na spodní části obličeje, kterou jsem měl nahoře, neboť jsem při nárazu kapoty o sklo nesmyslně zaklonil hlavu.

 A přesto jsem měl krk nezraněný. Jak to?

Jdou si pro tebe, uslyšel jsem jakoby dívčí hlásek.

 Zřejmě jsem v šoku. Všechno se dá racionálně vysvětlit.

Vylezl jsem z auta. Pršelo čím dál víc. A samozřejmě jsem neměl deštník. Zatracená smůla.

Půjdu směrem, kterým jsem doteď jel a snad narazím na nějaké stavení, kde bych mohl přespat. Ušel jsem asi dvacet metrů, když jsem uslyšel ohlušující ránu, při které jsem padl na zem. Vleže jsem se ohlédl po zdroji té rány.

Moje auto zasáhl zřejmě kulový blesk, a to explodovalo. Vstal jsem a chtěl odejít.

Ale něco mě přinutilo se ohlédnout. V plamenech stála malá holčička, asi šestiletá.

Rozběhl jsem se zpět a volal na ni, ať se nehýbe. Ve chvíli, kdy jsem doběhl na dva metry, děvčátko vzplálo.

Její blonďaté vlásky hořely jako sláma, její malý obličejík se zkřivil do pekelné grimasy. Oči jí praskly žárem, kůže jí černala, a nehty na rukou se jí ohýbaly, šaty se jí přiškvařily k tělu.

Přesto nevydala ani hlásku. Zíral jsem na ni jako v snách. Pak se stalo něco, na co do smrti nezapomenu…

Dívenka vyšla z plamenů, stále hořící. Došla na metr ke mně. Žár jsem cítil po celém těle.

Dívenka natáhla ručku a namířila ji na mě.

Pomoz mi. Zachraň mě. Jdou si pro mě. Ne, nechte mě. Pomoz mi…slyšel jsem spíš ve své hlavě, protože ona neotvírala ústa.

Prosím…pomoz…

S těmito slovy se rozpadla v prach, který byl odvát větrem, který se mi zdál být příliš studeným a cizím.

Zatřepal jsem hlavou, abych se probral. Byl jsem evidentně ještě v šoku.

Otočil jsem se na patě a šel jsem po silnici směrem na Oxford.

Šel jsem asi patnáct minut, když jsem u silnice uviděl těžkou, železnou bránu. A to, co jsem uviděl za ním, mě šokovalo. Menší zámeček z bílého kamene, ve kterém se svítilo jen v jednom okně. Jinak bylo stavení potmě, ozářené pouze měsícem, který byl dnes v úplňku. Z celé té scenérie mě až zamrazilo. Přišel jsem k bráně a zkusil pohnout těžkou klikou. Ani se nehnula. Rozhlédl jsem se a uviděl comlink. Přišel jsem a dvakrát zazvonil. Že se něco děje, jsem poznal podle tichého zavrčení. Podíval jsem se po zvuku a usmál se do kamery, která na mě upřela svou pozornost. V reproduktoru zapraskalo.

Promluvil jsem.

„Dobrý večer. Mohl bych si od vás zavolat? Do auta mi uhodil kulový blesk a potřeboval bych si zavolat taxi a policii.“

Ozval se mi tichý, ale rozhodný hlas.

„Ale zajisté. Pojďte dál. Čekali jsme vás.“pronesl hlas mrazivě. Jak mě mohli čekat? Asi viděli nebo slyšeli výbuch.

Brána se s hlasitým skřípáním otevřela. Slyšel jsem, jak někde táhle zavyl vlk nebo pes.

Navzdory lijáku jsem zvolna kráčel po příjezdové cestě a obdivoval jsem dům i okolí. Vypadalo to, jako přestavěná neogotická budova. Byla podobná zámku Lyndhurst, který se nachází v údolí řeky Hudson v USA. Zablesklo se a já se lekl podivné postavy. Přišel jsem blíž. Nebyl to člověk, ale socha muže. Jeho tvář byla vytesaná do příšerné grimasy. Jako by byl na pokraji smrti.

Znova se zablesklo a já uviděl celou řadu podobných soch. Byli to muži i ženy z nejrůznějších období. Jedno je spojovalo. A to byl právě výraz jejich tváří. Strach z nich přímo čišel. Zvrácená galerie mrtvé hrůzy.

Ale to už jsem došel k majestátnímu krytému vchodu, jehož střechu podpíralo šest sloupů, uspořádaných do půlkruhu. Vše zde bylo z bílého kamene. Až na ty sochy. Ty byly z černého kamene, který jsem nikdy dřív neviděl.

Zrovna jsem se chystal zabušit na klepadlo ve tvaru lebky, ale dveře byly rychlejší. Zprudka se rozevřely. Leknutím jsem poskočil.

Ve dveřích stál postarší muž v županu, se svícnem v ruce.

„Pojďte dál, pane…pane.“

„Watkins, Anthony Watkins.“

„Pane Watkinsi. Já jsem Leopold, sluha pana Erwina de Mortymera. Můj pán vás očekává. Následujte mě.“

Následoval jsem ho dlouhou, tmavou chodbou, ozářeno pouze měsíční svitem. Na zdech visely obrazy, zřejmě předků pana de Mortymera. Ale něco mi na nich nesedělo. Všechny tváře vypadaly, jako by byly vyobrazeny ve chvíli smrtelného strachu. Stejně jako sochy venku.

Jeden z obrazů upoutal mou pozornost…

Byla na něm holčička, ne nepodobná té, kterou jsem viděl dnes v noci zemřít. Zatřásla mnou zima. Měl jsem velmi podivný pocit po těle. Podíval jsem se zblízka na onen obraz.

Oči té dívenky mě přímo propalovaly, ale v jejích očích nebyl strach, ale něco jako tichá prosba. Ještě něčím se její portrét lišil. Jako jediná neměla ve tváři stejný výraz.

Ona se plaše usmívala. Ale i přesto mě ten obraz něčím děsil.

Byla na něm ta dívenka na houpačce v rozkvetlé zahradě a houpala se. Za ní byla fontána, z které vesele stříkala voda.

Za fontánou byl živý plot. A právě z něj jsem cítil nějaký podvědomý strach. Vypadalo to, že v tom plotě něco je. Malíř to zřejmě viděl také, proto stíny plotu zabarvil do milosrdné černé.

Leopold si zřejmě všiml mého zastavení a promluvil.

„To je dcera našeho pána. Liliana. Nebohé dítko. Když jí bylo šest let, pán ji vzal na hon a v nestřežené chvíli se z lesa vyřítil bílý vlk a vrhl se na ni. Nikdo se strachem ze vzteklého zvířete ani nepohnul. Celou ji pokousal, chudák malá se trápila skoro hodinu v strašlivých bolestech. Náš pán se z toho dodnes pořádně nevzpamatoval. Proto vás prosím, nemluvte o ní před ním.“

„Ale já ji viděl. Dnes večer!“

 

 

A popsal jsem mu svou podivnou příhodu.

 

„To je zcela nemožné. Liliana je mrtvá skoro 30 let. Je pochována v naší zahradní hrobce.“

S těmito slovy přistoupil k oknu a ukázal do zahrady, kde stála ponurá hrobka, osvětlená po stranách loučemi. Ani mi nepřišlo podivné, proč v takovém lijáku ještě nezhasly.

„Pojďte, pane Watkinsi. Nenechme pana Erwina čekat.“

A rozešel se. Následoval jsem ho k dvoukřídlým dveřím, které byly po stranách opět osvětleny loučemi. Taktně zaklepal. Ozvalo se:

„Dále.“a my vstoupili do velké místnosti osvětlené velkým krbem a mnoha svícny. Místnost byla teplá a vkusně vybavena. Z gramofonu hrála mě neznámá klavírní skladba. A v křesle u krbu a s nohami na lenošce seděl Erwin de Mortymer. Byl to postarší pán, asi kolem sedmdesáti let, vlasy měl již šedivé, ale jeho zrak. Bože, ty oči. Bystré a mladé, jako by mu bylo sotva třicet, ale zároveň z nich čišel smutek a moudrost. Na sobě měl hedvábný župan s vyšitým písmenem M, v ruce doutník a na stolku sklenku nějakého likéru.

„Dobrý večer, pane de Mortymer. Jsem Anthony Watkins.“

„Těší mě, pane Watkinsi. Jsem Erwin de Mortymer, ale říkejte mi pouze Erwine. Co vás v tento nečas přivádí do mého domu?“

„Ač je to k nevíře, explodovalo mi auto a já bych si potřeboval zavolat. Šel jsem po cestě, až jsem narazil na vaše sídlo.“

„Dobrá. Telefon je támhle u okna.“

„Děkuji.“

Přešel jsem k oknu, zvedl sluchátko. Telefon funguje. Začal jsem vytáčet číslo.

 Ozýval se oznamovací tón. Díval jsem se z okna. A to, co jsem uviděl, mě trochu zamrazilo.

Za domem měli něco jako keltský hřbitov. Blesk ozářil celou scenérii. Vypadalo to opravdu děsivě. V tu samou chvíli telefon ohluchl.

„Sakra.“ulevil se si, „Telefon je hluchej.“

„Blesk asi zasáhl ústřednu. Prosím, přijměte mé pozvání a zůstaňte do zítřka. Ráno vás Leopold odveze tam, kam potřebujete.“

Přijal jsem pozvání starého pána.

„Leopolde, doneste panu Watkinsovi suché šaty. Posaďte se k ohni, Anthony. Smím vám tak říkat?“

„Ale zajisté, pane de Mortymer, tedy Erwine.“

Usmáli jsme se. Leopold mi donesl čisté šaty a já se převlékl.

 Povídali jsme si s Erwinem o všem možném, včetně mojí práce a jeho rozlehlém panství i rodinné historii. Místu, kde Liliana zemřela, se vyhnul. Nedivím se mu.

„Viděl jsem, že máte za domem nějaký hřbitov. Ten je keltský?“

„Ano. Původně stál na místě dnešní hrobky a východního křídla zámečku, ale přesunuli jsme jej kvůli stavbě. To víte, objevili se zde pomatenci, kteří zvěstovali strašlivou kletbu a zkázu mého rodu. A podívejte se nyní. Žijeme zde již po sedm generací. Jediné, čeho se děsím, je má smrt. Všiml jste si obrazů mých předků? Všichni zemřeli na podivné šílenství vždy kolem padesátého roku života. Až na mou drahou Lilian.“

Rozplakal se.

„Promiňte. Nechtěl jsem vyzvídat.“

„Ó ne, to je v pořádku. Je to již dávno.“

Dál jsme seděli mlčky a pili koňak. Krb příjemně hřál a já pomalu zapomínal na onu nehodu.

Pak se stala velmi zvláštní věc.

Pohasl krb i svíčky. Najednou. Jen tak. Nezafoukal vítr. Prostě pohasly. Samy od sebe.

Ale za chvíli se znovu rozžal oheň i svíce. Podivné.

Vtom jsme uslyšeli, jak někdo klepe na vchodové dveře.

Nejdřív potichu a jakoby s rozmyslem, o chvilku později nabralo klepání kadenci kulometu.

„Leopolde. Běžte se podívat, kdo se to sem tak nemůže dočkat. Ale napřed mi řekněte, proč jste nezavřel bránu.“

„Pane, brána je zavřená.“

„Tak to bude nějaký zlodějíček. Vemte si pistoli. Jen tak pro jistotu.“

Leopold přikývl a odešel. Slyšeli jsme jeho kroky, jak si to rázuje ke vstupním dveřím, od kterých se ozývalo to nesnesitelné klepání.

Slyšeli jsme hlasité klapnutí zámku. Ale žádné hlasy.

Najednou zaduněl výstřel a my uslyšeli nelidský řev. Jakoby tam někomu rvali duši z těla.

Lord Erwin i já jsme prudce vstali.

„Pojďte za mnou.“ Vyšli jsme ze salónu bočními dveřmi do pracovny. Lord přistoupil k obrazu, strhnul ho na zem a odhalil tak trezor. Rychle nacvakal správnou kombinaci a vytáhl dvě pistole a pár zásobníků.

„Tumáte. Pomozte mi bránit můj dům.“

Vzal jsem pistoli do ruky.

„Víte…Já… Nikdy jsem nestřílel.“

Erwin mi stručně popsal, jak zamířit a vystřelit.

„Jdeme.“zavelel.

Vyběhli jsme ven a mířili k vstupním dvěřím. Když jsme tam doběhli, strnuli jsme hrůzou.

Leopold, tedy spíše to, co z něj zbylo, ležel doslova rozervaný na kusy. Krev byla všude. I na stěnách. Na zemi byl krví nakreslen podivný ornament. Vypadalo to jako keltský kříž.

Zvedl se mi žaludek.

Bylo ticho. Absolutní ticho.

Neslyšeli jsme ani zvuk deště, přestože pršelo velmi hustě.

Buch, buch!

Otočili jsme hlavy ke dveřím. Někdo klepal.

„Kryjte mě.“řekl Erwin a šel otevřít. Stoupnul jsem si tak, abych měl jistotu, že střelbou nezraním Erwina, ale abych měl dostatečné palné pole.

Erwin prudce otevřel dveře. A za nimi nikdo nebyl. Jenom tma. Černá, neproniknutelná tma.

Ale bylo na ní něco podivného, studeného. Něco…něco…Zlého.

Jsou tu. Přede dveřmi. Uteč, dokud můžeš, slyšel jsem zase ten hlas.

Pojď za mnou, nahoru. Ohlédl jsem se. Nahoře na chodech stála Liliana. Upřeně se na mě dívala.

Jemu už nepomůžeš.

„Néééé!!!! Pomoz mi!!“

Erwin. Otočil jsem se a viděl, jak ta tma, to Něco, oddělilo jeho levou ruku od těla. Ale Erwin měl pistoli v pravé ruce a začal pálit.

Zamířil jsem a střílel do tmy. Ale neslyšel jsem žádný křik, ba ani svůj vlastní.

Bylo ticho. Absolutní ticho.

Tma jakoby vyrazila kupředu a začala Erwina rvát na kusy.

Poběž, uteč, Anthony, slyšel jsem hlásek. Rozběhl jsem se po schodech nahoru. Neohlížel jsem se, jestli mě ta tma pronásleduje. Vyběhl jsem nahoru a rychle se rozhlédl. Ve dveřích vpravo jsem uviděl Lilianu, jak mi ukazuje, abych ji následoval. Vběhl jsem do dveří a ty se samy zavřely.

Liliana seděla na postýlce a vesele komíhala nožkami.

„Co se to tu, proboha, děje?“vyhrkl jsem na ni.

Podívala se mi do očí.

Tiše. Už jdou. Jsou za dveřmi. Mlč, nebo nás najdou.

Podíval jsem se na škvíru pode dveřmi. Byla tam tma.

Tma a ticho. Žádný zvuk. Měl jsem strach, obrovský strach a silný pocit tísně. Jako by mi tam venku chtěl někdo vyrvat duši z těla. Po chvíli škvírou začalo pronikat tlumené světlo svícnu.

Jsou pryč. Nemluv. Vidím, co si myslíš.

 

Kdo jsou?

Nevím, ale není to člověk, ani zvíře. Není sám, ale není jich mnoho. Jsou to prostě Oni.

Jsou to lidé?

Byli to lidé, mrtví lidé. Ale pak přišli mí otcové a Jejich spánek skončil.

Co mám ted dělat?

Osvoboď mou duši…

Jak?

V noci černé jako uhel,

Velká bílá smrtka dlí,

Pokud bys ji přemoct uměl,

Zab ji, než se rozední.

 

Dlouhý pařát, zuby ostré,

Smrtka čeká na svůj čas,

Zabije ji, je to prosté,

Ten kdo přišel zabít zas.

 

Co to znamená?

Abys Je mohl porazit, musíš v sobě najít Jeho.

Koho?

Až přijde čas, tak budeš vědět.

 

Vyhýbej se místům tmavým,

Těm kde světlo nesvítí,

Vyhneš se tak drápům dravým,

A smrt se nerozlítí.

 

A ty jsi jednou z Nich?

Ano.

Proč mě tedy nezabiješ?

Chci ti pomoct…

Proč?

To už jsem se nedověděl, protože Liliana se prudce ohlédla, pak se podívala na mě a zmizela.

Uteč. Odhalili mě, uslyšel jsem v hlavě.

Rozrazil jsem dveře a vyběhl na chodbu. Právě včas.

Celá místnost začala potemňovat. Vypadalo to, jako by se v ní tvořil oblak absolutní a neproniknutelné tmy.

Oni.

Jako by mi to Něco četlo myšlenky, vyrazilo to po mě. Nevím proč, ale zabouchl jsem dveře a rozběhl se pryč.

Slyšel jsem zvuk štípaného dříví. Neohlížel jsem se. Běžel jsem chodbou stále rovně. Když jsem probíhal okolo schodiště, podíval jsem se dolů.

Krev. Byla všude. Na zdech, na stropě, na dveřích. Ale nikde nebyly kusy těl.

Jen ta krev…

Rozběhl jsem se dál se smrtí v zádech. Přede mnou jsem uviděl dveře. Přidal jsem.

Doběhl jsem ke dveřím, otevřel je a zase prudce zavřel. V pokoji byla tma. Rychle jsem rozsvítil. Octl jsem se v malé ložnici. Na černé posteli s nebesy ležela dívka.

Mohlo jí být sotva dvacet let. Byla k té posteli připoutaná. Jak mě uviděla, zalekla se a chtěla začít ječet.

Přiskočil jsem k ní a ucpal jí ústa rukou. Druhou jsem jí naznačil, ať je tiše. Byla tak vyděšená, že poslechla.

Pak znovu ustaly všechny zvuky. Byli za dveřmi. Cítil jsem jejich přítomnost. Ona zřejmě také.

Po chvilce zmizeli někam do útrob domu.

„Teď ti sundám ruku z úst. Pokud začneš ječet, tak to, co bylo za dveřmi, se sem vrátí a zabije nás to. Pokud mi rozumíš, přikývni.“

Kývla.

Sundal jsem jí ruku z úst. Nezaječela.

„Kdo jste? Co to bylo za věc? Proč po nás jde?“začínala přecházet do jekotu. Opět jsem jí ucpal ústa.

„Jsem Anthony. Nevím, co to bylo, ale už to zabilo dva lidi. A pokud budeš vydávat sebevětší hluk, tak nás najdou a zabijí taky.“

„Najdou? Ale kdo?“

Oni, ozvalo se za mnou.

Liliana.

Dívka se podívala za mě a strnula hrůzou. Zřejmě ji slyší také.

Otočil jsem se. 

Panebože, co ti to udělali?

Trest.

Už nevypadala jako malá holčička. Měla rozseknutou lebku, oči jako by jí někdo vypálil a vlasy měla uhořelé až u hlavy. Hrdlo měla rozdrásané a šatičky měla celé od krve.

Jestli mě najdou i teď, už nikdy se nevrátím. Proto musíš dobře poslouchat Anthony.

Přikývl jsem.

Vždy s sebou nos světlo v jakékoli podobě. A měj u sebe i láhev alkoholu.

Na co alkohol?

Když ti bude dohasínat světlo nebo když už nebudeš mít kam utíkat a Oni po tobě budou natahovat své spáry. Raději se upal. Protože když tvá duše shoří, nedostanou tě.

Hvozd temný jako smrt,

Skrývá toho vraha,

Sejmi z duše ostení,

Duše bez něj je čistá, nahá.

Dívka se přesunula ke dveřím, opřela se o ně zády a začala si potichu broukat nějakou písničku. Zbláznila se. Její nepřítomný pohled a úsměv mě v tom ujistili.

Musím jít. Vracejí se. Nezapomeň, co jsem ti řekla. A zmizela.

Potichu jsem vstal. Začal jsem cítit jejich blízkost.

Ale tentokrát to bylo nějaké jiné. Cítil jsem, že nehledají mě.

Podíval jsem se na dívku. Měla v očích výraz naprostého děsu.

 Najednou jí zmizely zornice i duhovka a jediné, co zůstalo, bylo bělmo.

Začala se neovladatelně třást.

Sakra. Najdou nás. Připlížil jsem se k ní a pevně ji chytl do náručí. A zase to ticho. Ale tentokrát přešlo velmi rychle.

„Pusť mě. Pusť mě.“šeptala tiše.

Nepustil jsem.

„Pusť mě!“zařvala a pocit, který se vzdaloval, začal sílit.

Smrt. Jdou si pro nás. Nechal jsem jí být, jak je a skryl se do skříně.

Pak přišli. Dveře se rozletěly na milion třísek.

Dívka zírala to té samé tmy, jako před pár hodinami Erwin.

Z temnoty se vyřítilo jakési chapadlo a dívce oddělilo ruce, pak nohy. Dívka ječela jako smyslů zbavená, z očí jí tekla krev a viděl jsem, že jí strachem povolily svěrače. Byla prohnutá jako luk. A stále ječela. Její ryk mi trhal uši a pronikal mnou skrz naskrz.

Nemysli na nic. Vůbec na nic nemysli, ozvalo se z dálky. 

Snažil jsem se nemyslet. Nemyslet na ni, na sebe, na strach a na smrt.

Celou dobu jsem ale pozoroval scénu přede mnou. Chapadlo se znovu chystalo k útoku.

Zdálo se mi, že začal foukat vítr. Stejný jako když jsem viděl hořet Lilianu v autě.

„Áááááááh!“zaječela dívka, když jí chapadlo smrti vjelo do hrudi.

Vypadalo to, jako by z ní něco rvali. Záhy jsem uviděl co. Vypadalo to jako malá panenka, průhledná jako sklo. Chvíli jsem nevěděl co to je, ale když dívka padla naznak a hlava se jí pádem natočila mým směrem, pochopil jsem. Její pohled byl prázdný, jako by to byla socha.

Vyrvali jí duši z těla.

Chapadlo s duší nebohé dívčiny zajelo do temnoty dveří, aby se o pár okamžiků zpět vrátilo a dívce uťalo hlavu a rozpáralo jí břicho. Jako by smrt duše nestačila.

Pak se temnota přesunula doprostřed pokoje, kde začala prudce vířit. Zvrácený tanec smrti. Když temnota vyplnila skoro celou místnost, ozvaly se mlaskavé zvuky. Znělo to, jakoby se živili na jejím těle.

To byly jediné zvuky, které jsem za celou dobu dívčina zabití slyšel. To mlaskání. Jinak nic.

Bylo ticho. Absolutní ticho. A tma.

Z hloubi domu se ozvaly šoupavé zvuky.

Tmavá smrt doslova vylétla z pokoje.

Počkal jsem, až odezní pocit tísně a strachu a vylezl jsem. Celý pokoj byl od krve, ale z dívky nezbylo nic. Vůbec nic.

Ale nebyl čas plakat pro mrtvé. Opatrně jsem prohledával pokoj. Našel jsem spoustu prezervativů, což svědčilo o tom, že tu dívku tady drželi a ukájeli na ní své touhy. Pak jsem našel to, co jsem hledal. Baterku.

Zkusil jsem ji zapnout. Svítila.

Teď ještě potřebuji alkohol a něco, čím bych ho mohl zapálit. Po chvíli hledání jsem našel zippo zapalovač. Z nohou od židle a závěsů jsem si udělal louče.

Alkohol nebyl problém najít ani tady. Vedle skříně, ve které jsem se skryl, byl minibar.

Díky bohu byl plný alkoholu. Pouze velké lahve. Dal jsem na radu Liliany. Jednu lahev jsem dal do batohu, který jsem našel. Zbytek jsem nalil na louče. Zbylo mi asi půl lahve, ze které jsem si přihnul.

Opatrně jsem vyšel z pokoje a rozhlédl se. Nikde ani stopa po Nich.

Zvolna jsem vykročil směrem ke schodům a sešel dolů. Vypadalo to tu děsivě, všude samá krev.

Krev…ta krev…. Je jí tolik. Udělalo se mi z toho špatně, ale ovládl jsem se.

Měl jsem zvláštní nutkání. Jakoby mě něco volalo. Šel jsem po „stopě“.

Procházel jsem ztemnělým a nezvykle ztichlým zámečkem. Nutkání mě hnalo stále vpřed.

Došel jsem k malým dveřím.

Opatrně, tak abych způsobil co nejmenší hluk, jsem je otevřel.

Bylo za nimi točité schodiště, které klesalo do temnoty. Zapálil jsem pochodeň a vkročil na první schod.

Ovanul mě chlad, který přicházel zespoda. Zavřel jsem za sebou dvířka a začal zvolna scházet dolů, do tmy.

I přes vnitřní volání, které mi říkalo, abych se otočil a prchl co nejdál, jsem sestupoval schod po schodu do neznáma. Strach mnou prostupoval skrz naskrz, ale něco tam dole mě podivným způsobem lákalo.

Po nějaké době jsem se ocitl u paty schodiště.

Přímo proti mně byly dveře, zpod kterých se linula podivná záře.

Uchopil jsem kliku a dveře pootevřel. Nahlédl jsem do místnosti. Byla prázdná.

Vstoupil jsem.

Vnitřní volání nyní přešlo ze šeptání na šílený jekot.

Musím najít to něco, nebo někoho, kdo mě vlákal do tohoto sklepení a pak musím rychle vypadnout.

Konečně jsem se rozhlédl pořádně. V místnosti byly dvě velké kádě, na zdi visel krucifix a pod ním byla podlouhlá skříňka, ze které vycházela ona podivná záře. Až na tyto věci byla místnost prázdná. Přistoupil jsem k jedné kádi a podíval se dovnitř.

To, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Udělalo se mi špatně a tentokrát jsem se neovládl.

V kádi byla rozsekaná zvířecí i lidská těla i s vnitřnostmi. Všechno to plavalo v jakési tekutině, díky níž to zřejmě nebylo cítit.

Kádě byly označeny štítky se jmény. Tiše jsem četl jména mrtvých…

Bylo jich tu asi dvacet plus možná třicet zvířat. Panebože, co je tohle za místo?

Vzdálil jsem se od kádí a došel ke kříži a skříňce.

Velmi, velmi opatrně jsem skříňku otevřel. Záře začala být nesnesitelná. Vprostřed skříňky jsem rozeznal obrys nějaké věci. Rychle jsem tu věc drapnul a vytáhl. Skříňka přestala zářit a sama se zavřela.

Podíval jsem se na věc, která v ní byla ukryta.

Byl to meč. Starý kontinentální meč. Byly na něm vyryty podivné nápisy. Vypadalo to jako runový zápis. Na jílci byl také nápis. Anglicky.

Stálo tam: Meč svatého Jiří

Uchopil jsem meč do obou rukou. Zabrněly mě. Podíval jsem se na čepel meče. Jemně zářila. Uslyšel jsem táhlé zavytí a moje pochodeň zhasla. Ve tmě místnosti jsem uviděl dva rozžhavené uhlíky. Nebylo pochyb, jaké je to zvíře. Byl to Vlk. Ten vlk, který zabil Lilianu.

Hvozd temný jako smrt,

Skrývá toho vraha,

Sejmi z duše ostení,

Duše bez něj je čistá, nahá.

Pochopil jsem….

Vlk se chystal k útoku. A pak se to stalo…

Jako by se mi do těla dostala jiná duše, jiná mysl a já byl pouhý pozorovatel.

V noci černé jako uhel,

Velká bílá smrtka dlí,

Pokud bys ji přemoct uměl,

Zab ji, než se rozední.

 

Dlouhý pařát, zuby ostré,

Smrtka čeká na svůj čas,

Zabije ji, je to prosté,

Ten kdo přišel zabít zas

 

Najednou vše dávalo smysl. Probudil jsem Jeho. On byl Jiří. Svatý Jiří…

Jeho meč začal zářit víc a víc až jeho záře vyplnila celou místnost. Proti němu stál velký bílý vlk. Vrah proti vrahu…Světlo proti tmě.

Vlk se vrhl vpřed.

Jiří taktak uskočil. Ohnal se po vlku mečem a vysekl mu ránu v boku.

Šelma sebou praštila o zem. Ještě žije. Pomalu se zvedla na nohy a nachystala se ke svému poslednímu skoku. Jiří vykročil k vlkovi. Ten se odrazil a ve vzduchu vytasil drápy.

Svatý pozadu odskočil a nastavil bílé smrti meč.

Ozvalo se táhlé zavytí oznamující konec. Konec vlády smrti a tmy. Vlk je mrtev.

Jiří ze sebe vlka shodil a vytrhl meč z jeho těla. Otočil se ke kříži a pomodlil se.

Pak se odvrátil a vyběhl ven ze sklepa. Sklep ústil do většího salónu s vysokým stropem.

Došel doprostřed a zůstal stát.

Co to dělá?, říkal jsem si.

Pak zakřičel. Nahlas a dlouze.

On Je láká.

Za chvilku ustaly všechny zvuky.

Bylo ticho. Absolutní ticho.

Smrt vkročila do dveří. Přišli. Nyní se rozhodne.

Začínalo se stmívat.

Chtěl jsem ze svého těla utéct, ale nemohl jsem, Jiří ovládal vše.

Mysl měl klidnou a chladnou jako led. Mohl jsem listovat jeho myšlenkami jako knihou.

Avšak zastavil jsem se u jediné myšlenky. Boj.

On chce s Nimi bojovat.

Panebože, ochraňuj naše duše, ať neupadnou do temnoty, odříkával si Jiří v duchu.

Modlil jsem se s ním.

Temnota dosáhla vrcholu.

Nezemské zlo zaselo do mé mysli strach, který mě dováděl k šílenství.

Meč začal znovu, ale intenzivněji, zářit.

Jiří zakřičel.

„In nomine patris!“ a sekl do temnoty před sebou. Tma samotná jakoby zraněna se na okamžik rozptýlila. Už nebyla tak temná jako předtím. Zranil Je.

Z hloubi temnoty se ozvalo něco jako skřek. Mísila se v něm bolest i nenávist.

A…strach.

Něco začalo Jiřího zraňovat po celém těle. Něco kolem něj vířilo ve smrtícím tanci pekla.

„Et fili!“zařval Jiří podruhé a vysekl ve tmě velký kruh kolem svého těla.

Oni znovu zaječeli křikem tisíců mučených duší. Nepřestávali útočit. Jiřího mysl slábla. Klesl na kolena a nechával se ničit smrtí. Meč začal zářit jasným bílým světlem. Do těla se začaly vlévat poslední zbytky energie. Jiří vstal. V mysli jsem mu četl odhodlání skoncovat s tímhle zlem.

„Et spiritus sanctiiii!!!!“zakřičel hromovým hlasem, rozpřáhl se a mocným sekem dokončil své dílo mohutnou ránou, která se začala rozevírat. Jiří upustil meč a začal ztrácet vládu nad mým tělem. Znovu jsem ovládal své tělo.

Byl jsem těžce raněn na velké části těla.

Vzhlédl jsem přímo na Ně. Skomíralo to, zmíralo a ustupovalo. Unaveně jsem se usmál. Síly mě opouštěly. Umírám stejně jako zlo, které jsem zabil.

Meč mi vypadl z ruky a zazvonil na podlaze.

Klesl jsem na kolena…

Zatmívalo se mi před očima…

Smrt mě volá do své říše…

Snad dojdu do nebe…

Poslední, co jsem viděl, bylo, jak se Temnota rozpadla a zmizela.

Slyšel jsem déšť…

Pak to přišlo…

Konec…smrt.

Zavřel jsem oči a zhroutil se na podlahu…

 

 

 

 

Opět mě ovanul chlad. Opatrně jsem otevřel oči. Byl jsem někde u silnice. Nebyl jsem tedy mrtvý. Žiju.

Zhluboka jsem se nadechl svěžího vzduchu. Vstal jsem na nohy.

Cítil jsem se být malátný. Podíval jsem se, jak vypadám. Byl jsem v pořádku, až na zranění kolem očí, která jsem hmatem zkontroloval, a krom zranění na ruce. Tohle zranění bylo zvláštní. Mělo tvar kříže.

Konečně jsem se rohlédl kolem. Byl jsem u silnice do Oxfordu. Viděl jsem, jak mé auto zvolna dohořívá. Takže to nebyl sen.

Viděl jsem i železnou bránu a zámek. Nikde nebyly žádné sochy z černého kamene. Zámeček vypadal klidně.

Pak jsem uviděl ji, Lilianu. Stála na příjezdové cestě spolu s Erwinem a Leopoldem. Všichni tři se usmívali.

Děkujeme, uslyšel jsem v hlavě.

Usmál jsem se na ně. Začali pozvolna mizet jako ranní rosa.

Sbohem, řekla dívenka.

„Sbohem.“řekl jsem nahlas.

Pak zmizeli navždy. Zůstal jen tajemný dům.

Zabalil jsem se do bundy a zvolna jsem odcházel směrem k Oxfordu. Právě vyšlo slunce a celá krajina byla klidná. Bylo nádherné ráno. Nejnádhernější ráno mého života…

 

KONEC

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Bilkis, 2. 10. 2007 13:09)

Páni, tak tohle se mi vážně fakt děsivě líbilo! Nemohla jsem se od toho odtrhnout, vůbec jsem nevnímala, co mi v práci říkají... Vážně skvělé! A ta poezie... No prostě líbí!

Finální verze? ;-)

(šíma, 30. 9. 2007 20:52)

Musím se přiznat, že jsem ještě nečetl veršovaný horor! ;-) Takže klobouk dolů...

Možná netrpělivě čekáš, až ze sebe vysypu své dojmy! Nápad s malou dívkou, která je po smrti je dobrý! To černé zlo, které do sebe vtahuje duše živých a zanechává za sebou krvavou spoušť, se mi líbilo také!

Prostě, povídka má svou atmosféru a jeden musí číst do konce, aby věděl, jak to všechno dopadlo. Chvílemi mi na mysl přišel pan E.A.Poe a jeho horory, pak "Vymítač ďábla" a nakonec "Hvězdné války"!

Proč? No přece je v povídce starý dům plný tajemství, máš tam zakomponovaný meč sv. Jiří, prostřednictvím kterého se Tvůj hrdina proměnil ve "spasitele" a bojuje se zlem a nakonec se probírá na cestě a všichni hrdinové, kteří zemřeli mu mávají a děkují (vlastně jejich duše)...

Četl jsem Tvé dílko od jeho zrodu, vždy větší a větší část a nezklamalo mě, je v něm vše, co by mělo být ve správném krvavém hororu! A záporná kritika?

Příběh je docela uvěřitelný! Četl jsem před měsíci jistou knihu, kde byly popsány největší záhady, které se kdy ve Světě udály (muži v černém, lodě, automobily a vlaky, které si dělaly co chtějí, voda valící se ze zdí, aniž by v ní bylo nějaké vodovodní potrubí, spontální uhoření zaživa, apod.). Takže se Tvému automobilu vůbec nedivím! A horory mají lidi děsit a ne nutit čtenáře k zamyšlení! ;-)

P.S. Těch schodů jsem si všiml... :-DDD

:o)

(jackie sparrow, 29. 9. 2007 12:00)

No teda... to ses teda vytáh... moc pěkně napsané, tvoje dílko je plné nenasycené fantasie, ale přitom je ukotveno pevně v realitě... líbily se mi verše, jenž krásně doplňovaly to, co sama próza nedokáže... některé výrazy, které si použil se mi zalíbily, až tak že je zařadím do poředí v mém česko- českém slovníku... například slovo myriády :o)... jediné, co bych možná vytkla, byl hned ten začátek... přišlo mi, že to bylo až moc přehnané( myslím to, co se vše stalo tvému automobilu)... ale toť můj subjektivní názor... jinak to bylo moc fajn... až to bude publikováno na saspi určitě k mému hodnocení přibude ještě jednička :o)...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA