Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hannibalovo pozdní odpoledne

2. 9. 2007

New York

 

Sedím v taxíku a koukám se ven. Je pěkně hnusně. Slunko svítí, ptáci řvou a mexikánskej taxikář měl zrovna kecavou náladu. Začínal mě štvát.

„Zastav.“

„Seňor si přeje zastavit?“

„ Né, to si jen tak kecám blbosti.“

Pedro, nebo jak se jmenoval, nebyl moc veselá kopa a jel dál.

Plácl jsem se do čela.

„Zastav.“byl jsem nervózní.

Pedro zastavil. Vystoupil jsem a chtěl odejít.

„ 46,50 seňor.“zaskřehotal taxikář.

„Ale jistě. Omlouvám se“

A z otočky jsem mu přetnul krkavici. Krvácel nějak málo. Nevadí. Tak, aby si mě nikdo nevšiml, jsem kopl tělo do hlavy. To spadlo na bok a celá scéna vypadala tak, že Pedro si dává dvacet. Rychle jsem odešel.

„Jé ahoj dědo.“ Sakra. Vnouček.

„Ahoj Time. Co tu děláš?“

„Ani ti nevím.“

Tim je černoch. Do dneška nechápu, jak můžou mít dva bílí jako děcko negra.

„Máma ti posílá vzkaz, dědo.“řekl Tomky a podal mi papírek.

Na papíru bylo napsáno:

„Ahoj táto. Timmymu je dnes deset let. Vezmi ho na pouť. Paula“

Sakra život. Nejenže mi ty čubky na netu nevydali dílo, ale ještě se musím tahat s malým niggou kdesi po pouti.

Jeli jsme taxíkem. Tentokrát řídil Ukrajinec, kterej byl rád, že zvládl pozdrav, takže nekecal.

O to se postaral Timmy. Asi je retardovanej.

„ Dědo, kam jedeme? A kdy už tam budeme? A kolik je ti let?“

To už jsem nevydržel.

„Ještě chvilku mel pantem a nedojedeš, smrade.“

Odpovědí mi bylo ticho a vyděšený pohled. V duchu jsem se usmál.

„Central Park,pháne.“drmolil Sergej. Jméno měl na kartičce, kterou měl na skle.

Vyskočil jsem z taxíku a toho smrada, teda Timmyho, jsem táhl za sebou.

„Trycet pět devadesát, bhane.“

„Ale jistě. Timmy, otoč se.“ Timmy se otočil a břitva zasvištěla podruhé a Sergej “usnul“.

Až na tohle někdo přijde…. Usmál jsem se na mouchu a ta zdechla.

„Dědo, ty mě bereš na pouť? A máš hodně penízků?“ptal se Tim.

Otočil jsem se a vybral Serjožovi kapsy a prkenici. Fíha! 2 tisíce dolarů!

„Jasně, že mám hodně peněz, chlapče.“

Usmál jsem se na vnoučka, až mu zešedivělo deset vlasů na hlavě. Vypadal divně.

Zaplatil jsem u vstupu nehoráznou sumu 10 babek za oba a vyrazili jsme na ruské kolo.

Timmy se nacpal do kukaně. Kolotočář počkal, až nasednou i ostatní děcka a hurá!

Kolotoč se zvolna roztočil Skřípal jako proš******á postel. A něco tu smrdělo. Jakoby se něco pálilo.

Za chvilku jsem zjistil, co. Motor byl zřejmě slabší, než jaký by měl být.

Koukal jsem na něj se zaujetím. Chvíli jasně hořel a pak explodoval s tichým Puf!

To puf! bohužel znamenalo rozsudek smrti pro děti na kolotoči a v přilehlém okolí.

Následkem exploze se totiž kolo urvalo ze závěsu a dalo se na cestu. Těsně po tom, co se kolo rozjelo, jsem uviděl vedle sebe stát postavu v kápi, která třímala kosu.

Smrt, stará známá.

„Co ty tady děláš?“optal jsem se.

„Znáš to, rozšiřuju sbírku.“skřehotala Smrt.

Byli jsme jediní, kdo se bavil.

Ostatní zmateně pobíhali a ječeli jak na lesy.

„Mám tam na tom kole vnuka.“

„Jasně, přežije to.“

„Cože? Ne, jenom ať si umře.“

Smrt se na mě podívala poněkud udiveně.

„ To jako fakt?“

Smál jsem se na celé kolo, protože zrovna fičelo kolem.

„Jasně, že ne. Znáš ty moje blbý fóry.“

Smrt byla v křečích smíchy.

Koukal jsem jak kolo, jak roluje mezi lidma a dělá z nich sekanou. Užuž se málem zastavilo o tlustýho páprdu, ale ten zakvičel a vybuchl. Jeho střeva se omotala nějaké holčičce kolem krku jako šála. Trochu morbidní šála. Holčička zbělela, zfialověla a s hlasitým zachroptěním umřela.

Smál jsem se já i Smrt. Váleli jsme se po zemi.

„ Kurva doprdele, kde mám kosu?“

„ Tobě…hehe…. Tobě šlohli kosu?“

„JO, sakra sakra sakra!“

„Háááááááááááááhahahahahááááááá!“vybuchl jsem. Tohle bylo prostě moc i na mě.

Smrt naštvaně běhala kolem a nadávala jak za komunistů. Já jsem se stále válel po zemi a smál jsem se. Že kolo zastavilo, jsem poznal podle zvuku mačkaného plechu. Koukl jsem se a dal se do hysterické smíchu. Kolo spadlo na Serjožovo auto, které velmi efektně explodovalo. Kolo chytlo a změnilo se v pícku. I s děckama. No to už jsem brečel a nemohl popadnout dech.

Smrt našla kosu a okamžitě zabila toho, kdo jí kosu ukradl. Otočila se směrem k té spoušti a začala……se znovu tlemit.

Kolo i auto hořelo do večera. Mezitím jsem se přestal smát a zavolal jsem Paule, že mladej už sedí na obláčku. Pohřeb asi mít nebude, protože Serjoža měl v kufru auta nějakej bazmek, kterej ruské kolo decentně roztavil na kaluž pět krát pět metrů.

Otočil jsem se na patě a zvolna odcházel do západu Slunce a stále mi uších zvonil smích mé známé Smrti, které stále nešlo na mozek, jak se to kolo rozteklo. Prostě a jednoduše, měla záchvat smíchu. Něco mi říká, že v Central Parku bude několik dní strašit hodně duší. Ale to už je jiný příběh. Nashledanou.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hehehehe! ;-)

(šíma, 3. 9. 2007 19:57)

No nic, toto jsem měl také čest již číst, smrt zřejmě neměla svůj den! A Hannibal? Jen nevím, kde brat ten střelec ty náboje, když pořád nenabíjel, že by z jiné dimenze? No toto?

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA