Jdi na obsah Jdi na menu
 


Q Delta - Začátek Legendy

1. 3. 2008
Píše se rok 2050. Změny globálního klimatu dosáhly maxima. Teplota za dne je 65 stupňů Celsia a v noci padá k absolutní nule. Na světě žije pouze 3 miliardy lidí, které se stáhly po Velké Válce na kontinent Europa. Velká Válka skoro vyhladila lidstvo. Amerika, stejně jako Japonsko byla zničena a to tak, že doslova. Oba kontinenty se ponořily do moře jako bájná Atlantida. Celý novodobý svět se vrátil o sto let zpátky. Atomová, nebo chcete – li, Velká Válka byla válkou atomu. Ona osudná První raketa byla odpálena z Iráku na přímý rozkaz jejího tehdejšího prezidenta, Mušarafa. Raketa dopadla na New York City. Hodinu poté Amerika odpověděla hromadným útokem, který zdecimoval Irák a jeho sousedními státy.
Japonsko se zaleklo hrozby a vyslalo své rakety na pozice amerických radarů ve střední a východní Evropě. Rusko, které poskytlo po dohodě Američanům kus lesa na základnu, bralo japonský atak jako válečný akt a vyslalo atomové bombardéry na Japonsko. Ten den zemřely miliardy nevinných. Dooms Day Clock byly na pozici Poledne. Válka trvala dva dny. Pouhé dva dny. Dva dny, které skoro vyhladily lidstvo.
Zbytky obyvatel planety sjednotil pod svou tyranskou vládou samozvanec Macho. Ne ten Macho, ale jeho vnuk Fernando, Fernando Castro. Ovládnul Europu a nazval se Králem.
Jeho ozbrojené síly rychlostí světla sice vyčistily zbytkovou radiaci, ale také zavedly nekompromisní diktaturu.
Centrem Evropy bylo Generous City (Štědré město). Název bohužel odporoval realitě. Město bylo položeno na ruinách Prahy až Vídně. Město byla jedna velká džungle. Jeho slumy se táhly až k Baltskému moři. Technologie, vylovená z potopené Ameriky, byla za posledních deset let obnovena do své původní podoby. Generous City se stávalo metropolí techniky a jakési hlídané kultury díky manufakturám obřích rozměrů a také díky častým popravám „nepřátel státu“ a útlaku a částečnému potlačení lidských práv a lidí samotných. Jména byla nahrazena čísly a byly zavedeny bezpečností prověrky. Ty byly zavedeny, protože Macho měl paranoidní strach z toho, že by ho někdo chtěl zabít. Ale o žádném hnutí odporu se nevědělo.
Až do nedávných dnů.

Mé značení je Q Delta 53, bezpečnostní prověrka Q – účetní malé společnosti, Delta byl sektor, kde jsem žil, číslo 5 byl záznam o mém jménu, byl jsem přejmenován jako pátý, číslo 3 bylo číslo bytu v sektoru Delta. Vzpomínky na mé jméno a minulost byly pacifikovány. Stejně jako část svobodné vůle. Pracuji osmnáct hodin denně. Den mám nyní 36 hodin. Tak stanovil Macho.
Denně jsem dojížděl do práce nadzemkou. Neměl jsem to rád, ale bylo to lepší než autem přes chudinskou čtvrť, kde vás kvůli jednomu kreditu zabijí. V nadzemce vás sice okradou, ale nezabijou. Třeba jako dneska.
Jedu do práce, jako každý den. Je asi šest ráno. V tuhle dobu skoro nikdo nejezdí. A když už, tak jen chuligáni nebo jiné podivné existence. A také pracovníci z mé firmy. Ale ti se většinou navzájem neznají.
Sedím na sedačce a dívám se z okna do ulic, které ubíhají okolo, Je ticho. Jen z reproduktoru ve vlaku vyhrává vlezlá melodie a ženský hlas vyzývá k volbám do městské rady.
Asi dvě stanice od mé konečné nastoupila parta Mladých. Mladí byli lidé narození v První den Velké Války. Byli to neotesanci, ale mohli si to dovolit. Měli vysokou prověrku a svá privilegia.
Parta se začala roztahovat po vagóně. Bylo jich asi deset. Pro jistotu jsem si nachystal sto kreditů, kdyby mě chtěli okrást.
„A hele. Panáček v obleku!“zahlaholil šéf party, vyšší, s elektro tetováním na hlavě.
Díval jsem se raději z okna. Tihle neměli rádi přímé pohledy do očí.
Potetovanec vytáhl nůž a přiblížil se ke mně.
„Tak kolik máme u sebe, co, panáčku?“ptal se s výsměchem.
„Sto kreditů. Tady máte. Jen mi, prosím, neubližujte,“říkal jsem ustrašeně.
Vzal si peníze a zastrčil za opasek.
„Dneska nemáš den, panáčku,“řekl a pokynul partě.
Zmlátili mě.
Do práce jsem přišel v roztrhaném obleku a s obličejem od své vlastní krve.
Hned u vchodu se na mě strážce podíval podezíravě. Ale jak uviděl znamení, které mi nastříkali na košili, bylo mu vše jasné. Přistoupil ke mně. Lekl jsem se.
One se pouze usmál a podal mi kapesník.
„Utřete se, padesáttrojko,“řekl, když mi oscanoval sítnici.
Vstoupil jsem do haly a šel přímo k prověrkovému přístroji. Znovu scan sítnice.
„Prověřen. Q Delta 53, patro 40. Přeji příjemný den,“ozval se robotický hlas přístroje.
Odešel jsem k výtahu, který mi ujel před nosem.
„To je den,“povzdychl jsem si.
„Ahoj, Padesáttrojko,“uslyšel jsem zezadu.
Byla to R Alfa 64. R znamenalo, že je sekretářka. Pracovala na stejném patře jako já.
„Ahoj, šedesáttři,“snažil jsem se o úsměv s rozbitým rtem.
„Co se ti stalo, Q?“
„Dneska mě přepadli Mladí a zmátili mě.“
„To je hrozné, co si to dnes dovolí na obyčejného člověka.“
Přijel výtah.
Nastoupili jsme a povídali si o práci, počasí a běžných tématech.
Ale pak se mi málem zastavilo srdce.
„Víš, že dnes bude popraven Q Delta 62?“zeptala se.
„Padesát dvojka? Za co?“
„Prý patřil k nějakému Hnutí,“přešla do šepotu R Alfa 64.
„Hnutí? Ale vždyť žádná Hnutí nejsou.“
„Ano, to nám říkají. Ale jak poznáme, že nelžou?“
Jeden muž před námi se začal otáčet, tak jsme hovor utnuli.
Q Delta 62. Můj soused. Znal jsem ho od té doby, kdy začaly prověrky. Strašné.
Vystoupil jsem na patře, rozloučil se s Alfou a odešel do své haly. Už dávno se upustilo od kanceláří nebo kójí. I účetní a ostatní nižší úředníci pracovali v halách.
Celý mrakodrap měl čtyřicet pět podlaží. Každé podlaží bylo rozděleno na dvě velké haly. Pracovali jsme bez kontaktu s firmami, pro které jsme dělaly účetní knihy. Vše se posílalo online při každé platbě a každém výdaji. Prý proto, aby nedošlo ke korupčnímu jednání.
Našel jsem svůj stůl a usedl. V odlesku na monitoru jsem viděl svůj obličej. Pořád jsem se neutřel. Vzpomněl jsem si na kapesník a otřel jsem si obličej. Kapesník zvláštně voněl. Když jsem se důkladně otřel, bylo mi hned fajn. Dokonce mi bylo do zpěvu.
Zapnul jsem počítač a procházel e-maily o platbách a svou osobní poštu jsem také prošel. Všechny zprávy byly od bankovního úřadu, kde mě upozorňovaly, že za týden mi přijde Log o další splátce na auto nebo na stav mého účtu. Jen jedna zpráva byla osobního rázu.
Stálo v ní:
„Pokud pročítáš tento e-mail a máš zvláštní, až euforické pocity, tak před poledním scanováním raději odejdi. Jsi pod vlivem Driveu. V přihrádce stolu máš telefon. Vezmi si ho. Je v něm uloženo číslo. V případě problému ho vytoč, telefon zahoď a uteč. Arvin.
P.S. Domů raději nechoď. Budou tam čekat. Jdi do baru v sektoru Alfa. Bar Lucky Lion.
Po dočtení zprávy zformátuj disky a pro jistotu je vezmi s sebou.“
Přečetl jsem si zprávu asi pětkrát, než jsem pochopil. Mladí, strážce, kapesník. Drive. Sakra. Drive je jediná droga našich dní. Je stokrát silnější než bylo kdysi LSD.
Co se to, sakra, děje? Co, co, co?
Otevřel jsem přihrádku. Ležel tam telefon. Panebože.
Bezmyšlenkovitě jsem vzal telefon, strčil ho do kapsy a začal jsem formátovat disk. Neměl jsem moc času. Formátování disku má totiž na starosti výhradně jeho majitel. Takže v době, kdy já formátuji disk, tak počítač odesílá zprávu a záložní kopie některých souborů na centrální disk, a také alarmuje strážce podlaží.
„Formátování ukončeno,“ohlásil počítač. Ani jsem nečekal, až se vypne. Vytrhl jsem bednu ze zásuvky a pokoušel se dostat dovnitř. Z druhé strany haly jsem slyšel rozkazy. Sakra, sakra, sakra. Konečně se mi to podařilo. Vzal jsem disk a vstal. Strážci mě asi uviděli a rozběhli se za mnou. Vzal jsem si tašku a za běhu do ní vrazil disk. Musím se dostat k výtahu.
Vyběhl jsem vchodem pro úklidovou četu a běžel chodbou, která se stáčela doprava. Slyšel jsem hlasy, které se přibližovaly. Dohání mě.
Na konci chodby byly dveře. Doběhl jsem k nim a vzal za kliku. Cvak.
„Sakra!“
Dveře byly zamčené. Jelikož jsem začínal být víc a víc pod vlivem drogy, vytáhnul jsem telefon a vytočil číslo. Po prvním zazvonění se ozvalo:
„Nálož exploduje za deset sekund. Deset, devět.“
Sakra. Osm.
Strážci doběhli na dohled. Sedm.
Sakra, sakra, sakra. Šest.
„Ani se nehýbejte, pane.“ Pět.
„Na zem, lehněte si na zem a dejte ruce za hlavu.“ Čtyři.
Cvak. Dveře se odemčely. Tři.
Hodil jsem telefon po strážcích. Dvě.
Čas se jakoby zpomalil. Strážci sledovali letící mobil. Skočil jsem ke dveřím. Jsem tam. Zavřel jsem.
Jedna.
Nula.
Exploze vyrazila dveře a mrštila mnou ze schodů.
Setmělo se.
Za dobu, která se tvářila jako věčnost, a po kterou jsem měl psychedelické sny díky Driveu, jsem se konečně probral. Všechno mě bolelo a zřejmě mám zlomenou ruku.
„Aaauu, sakra.“
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Ležel jsem pode dveřmi, které vyrazila exploze mobilu, a všude kolem byly sutiny.
S vypětím sil jsem ze sebe sundal dveře, abych uviděl vykousnutou díru v místě, kde ty dveře kdysi bývaly. Vstal jsem. Zatraceně pomalu jsem vstal. Co se to děje? To byla moje první myšlenka, která mě trápila.
Zkontroloval jsem pravou ruku, která vypadala, že je zlomená. Nikde boule, ani vyhřezlá kost. Asi jsem si ji vykloubil. Naštěstí jsem měl částečnou znalost první pomoci. Ale vracení rukou do kloubů k těm znalostem nepatřilo. Ale pokusil jsem se ruku vrátit zpět.
Kupodivu se to povedlo. Ruka teď bolela trochu míň.
Sebral jsem ze země tašku s diskem a vyšel jsem po schodech nahoru k chodbě. Hlava mě bolela jako střep.
Zastavil jsem se na posledním schodu. Dál jsem nešel. To, co jsem uviděl, mi obrátilo žaludek a já se pozvracel. Strážce, který stál nejblíže mobilu, to doslova rozprášilo. Ostatní strážci byli na kusy. Stěny byly vymalovány krví od všech strážců a zbytky těl se válely všude. Začala houkat siréna. Musím pryč. Pryč odsud.
Když jsem se otáčel, o něco jsem zavadil botou. Byla to policejní pistole. Nevím proč, ale sebral jsem si a dal do tašky k disku.
Sbíhal jsem po schodech, co mi síly stačily. Třicet pater ale nezvládnu. Musím najít výtah na odpadky. Našel jsem ho ve dvacátém poschodí. Přivolal jsem ho a skočil dovnitř. Výtah se pod mou vahou zatřepal, ale po chvilce se začal poslušně spouštět. Odpadky se svážely až do pátého podzemního patra, ale já potřebuju vyskočit v prvním podzemním, kde jsou garáže. Garáže mají asi deset východů, takže jsou skoro neuhlídatelné.
Počítal jsem tedy patra a rekapituloval jsem si, co se stalo. Přepadli mě, pak mi strážce dal kapesník, což bylo docela divné, podivný rozhovor s Alfou, ještě podivnější e-mail, mobil, útěk, výbuch, Drive, mrtví strážci a teď tohle. Co se to, sakra, děje?
Neměl jsem ani tušení, že se to mám velmi dovědět.
Když jsem byl v druhém podlaží, tak jsem se nachystal do pozice, abych mohl vyskočit a moc se u toho nedomlátit.
První podlaží. Přízemí.
Mínus jedna. Odrazil jsem se a skočil. Jenže se mi noha zamotala do kusu igelitu, který se sice utrhl od zbytku, ale zpomalil mě, takže jsem se stihl dostat z výtahu jen půlkou těla. Pravou ruku jsem použít nemohl, tak jsem se snažil vydrápat ven levou rukou a nohama. Nadával jsem, protože jsem dělal hluk jako stádo slonů. Už mě museli slyšet všichni strážci v budově. Sakra.
Konečně jsem našel správný výstupek a přepadl do chodby se schodištěm. Nalevo ode mě byl vchod do garáží. Až teď jsem si uvědomil svou hloupost. Kontrola zaměstnanců. Scan sítnice. Najdou mě tak za tři vteřiny. Nedá se nic dělat. Přes halu utéct nemůžu. V otrhaném a opáleném obleku jsem vypadal jako zloděj. Přistoupil jsem ke scanneru.
„Q Delta 53, neprověřen, status: nežádoucí. Zjištěna přítomnost drogy NHcX. Jděte se udat na nejbližší stanoviště policie a my vám pomůžeme.“
Pomůžete? Pošlete mě do TNT – trestně nápravných táborů na Sibiř nebo do Indočíny bojovat proti mutantům.
„Co teď? Co teď? Mysli, Q, mysli!“říkal jsem nahlas.
Pistole. No jistě.
Vytáhnul jsem pistoli. Podle červené diody, svítící pod hlavní, byla nabitá.
Namířil jsem na dveře. Pravou rukou jsem si podepřel levou ruku. Klepal jsem se.
Prásk! Prásk! Minul jsem zámek. Sakra.
Dostal jsem nápad. Prásk! Prásk! Scanner explodoval. Výbuch nebyl silný, ale naštípnul dveře. Teď už stačí se jen pořádně rozběhnout. Vrátil jsem pistoli do tašky, zkontroloval, jestli tam je i disk, zapnul tašku a vrhl jsem se proti dveřím. Napoprvé se skoro nic nestalo, ale napodruhé jsem dveře rozbil. Byl jsem v garážích.
Rozběhl jsem se do prostoru a divoce se rozhlížel. Měl jsem štěstí.
Kousek ode mě právě někdo startoval auto. Doběhl jsem k tomu autu a otevřel dveře.
„Sakra, Alfo, co tu děláš?“
Byla to R Alfa 64.
„Q, hledají tě strážci a zřejmě i policie. Proboha, co se stalo?“
„Vysvětlím ti to cestou.“
„Cestou? Já s tebou nikam nejedu.“
„Promiň, Alfo.“
„Za….“nedořekla, protože jsem ji omráčil diskem.
Posadil jsem ji na sedadlo spolujezdce a připoutal. Nastoupil jsem a nastartoval. Klíčky. Alfa měla starší auto, které jezdilo na benzín a naštěstí nemělo sítnicový startér. Motor s burácením nastartoval. Ten zvuk…
Prasklo mi v uchu a v hlavě se mi objevilo jméno Ford Mustang GT.
Vzpomínka? Chvilku jsem jen tak poslouchal motor a opakoval si název auta.
Pak jsem se rozjel směrem k Exitu 10. U brány jsem do hlasové GPS zadal jméno Lucky Lion a čip vygeneroval nejkratší trasu.
Vyjel jsem na ulici a zařadil se do pruhu. Ve zpětné zrcátku jsem uviděl policejní a požární vozy, které právě přijely. Proč ale až teď?
Přestal jsem si lámat hlavu, zařadil trojku a vjel do rychlostního pruhu a uháněl pryč i s bezvědomou Alfou.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

High blood influence (hypertension)

(ATonoIdeonry, 9. 10. 2018 3:55)

Pression arterielle est comment dur votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur determination pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre offre sang loin de votre coeur. Chaque culture votre manque de sensibilite bat, il pompe le sang a tous egards vos arteres a la reste de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/date-sortie-generique-cialis/

Zajímavé

(Elis (http://myscin-blog.cz), 20. 4. 2008 10:54)

Fakt dost hustý!!! Zajímavé a pokud bude někdy pokračování, jsem neuvěřitelně zvědavá. Tak je to docela strašidelný, ale hlavně to má nápad.

Byl jsem tu, šíma! ;-)

(šíma, 1. 3. 2008 16:40)

Líbilo! Svět po apokalypse je sice už "ohrané" téma, ale Tvůj příběh je zase o něčem jiném... ;-)

Když jsem dočetl pasáž o dvoudenní válce, takřka jsem se lekl, žes lidstvo poslal do "doby kamenné"! Naštěstí se tak nestalo.

Přetechnizovaný svět, který se musel přizpůsobit vzniklým podmínkám, se mi líbí. Na jedné straně člověk vidí sotva se spamatující společnost s různými nekalými živly (viz banda ve vlaku) a na druhé kdo ví jaké tábory někde v Indočíně a na Sibiři!

Patrně jsem se i s Tvou povídkou propadl do jakési totalitní doby, kde je každý monitorován a označen, jako by nešlo o člověka, ale nějaké bezpáteřní a nemyslící stroje. Tvůj hrdina se zapletl do pěkné šlamastiky a já jsem zvědavý, jak z toho vyklouzne! ;-)

Bude pokračování? :-DDD