Jdi na obsah Jdi na menu
 


Versus

2. 9. 2007

Stáli proti sobě. Odvěcí nepřátelé. On, Vlkodlak. Ona, Vampýrka. Schylovalo se k poslednímu boji slavné bitvy.

Všude kolem se povalovaly mrtvá těla a zbraně. Po celé délce Krvavých plání. Na tomto místě měla být rozhodnuta bitva mezi upíry a lykantropy. Hrad vprostřed byl cíl obou armád. O něj se bojovalo velmi tvrdě a krutě. V jeho srdci je totiž uložen Symbol moci. Mocná zbraň, která byla schopna životy jak ničit, tak i vracet. A právě o ni zde sváděly bitvu tyto dva mocné národy.

Schylovalo se k noci, k temné noci. Noci bez měsíce. Vytí vlků ohlašovalo smrt, jejímž pachem načichla země kolem hradu. Celý hrad byl tímto pachem hluboce prostoupen. Byl potemnělý. Nikde ni živáčka, ni světýlka. Pouze v nejvyšší věži mihotavým světlem plála pochodeň.

Věž sama vystupovala ze siluety více než nápadně. Byla velmi, velmi široká a výškou sahala skoro k nebesům, která byla temná, bezhvězdná. V nejvyšším sálu byl uložen Symbol.

A v tomto sálu se čas vlekl jako med. Poslední minuty před posledním bojem.

 

Stáli proti sobě. Jeho oči rudě zářily. Její karmínový zrak byl potemnělý. On byl Akym, poslední z vlčích Lordů, ona byla Shane, poslední Vampýrská princezna. Oni oba byli posledními svého rodu. Na nich jejich otcové zanechali břímě posledního boje. A právě oni sami na sobě zanechali své stigma. Tím byla láska. Jejich láska, pro kterou žili a bojovali.

,, Nemohu s tebou, bojovat, má nejdražší. Radši bych si srdce proklál stříbrnou dýkou, než abych tě zabil."

,, Láme mi srdce pouze myšlenka na boj s tebou, Akyme."

,, Co tedy uděláme?"

,, Vezmeme Symbol a utečeme."

,, A co kletba Jednoho rodu?"

 

Kletba Jednoho rodu…. Mocná kletba. Praví, že Symbol smí být v držení pouze jednoho rodu. Pokud by byl v držení obou, pak povstanou Mrtví a navrátí symbol zpět do Hradu. Kletba však může být zlomena. Doposud však není známo jak.

 

Oba dva se proměnili zpět do lidské podoby. Shane se shýbla pro Symbol. Podivně ji hřál v ruce a našeptával jí spoustu slov. Zab toho prašivého Vlka. Zmocni se mé síly. Budeš žít navždy. Budeš nezranitelná.

Shane si prohlédla Symbol. Ten nabyl podoby žezla z černé oceli. Rukojeť prokládaná diamanty, zakončená bodcem. Na druhém konci žezla se ocel formovala do tvaru netopýra.

„ Ne, Shane. Nedělej to. Dej Symbol do pytle a utečeme.“

„Nedávej mu mě do rukou. Hned, jak se mě zmocní, zabije tě. Udělej to dřív než on a budeš vládnout světu.“

„ Zatím ne, Akyme. Nechám si jej u sebe.“ řekla ona.

Akym se na ni podíval a přeběhl mu mráz po zádech. Shane měla v očích výraz absolutního šílenství.

„ Už tě ovládl. Shane, snaž se, bojuj s jeho mocí. Neříká ti pravdu. Jsou to jen lži.“

Najednou se její tvář změnila. Vypadala nyní, jako kdyby byla vězněna ve svém vlastním těle.

,, Akyme, pomoz mi. Ovládl mé tělo i velkou část mysli. Najdi mě, ať budu kdekoli.“

Její výraz se opět změnil. Tentokrát její obličej hořel zlostí a šílenstvím.

A pak se Shane proměnila a zaútočila na Akyma. Švihla po něm drápem a téměř mu přetnula tepnu na krku. Akym se zhroutil a upadl do bezvědomí. Mezitím už Shane proskočila oknem a uletěla směrem na západ….

 

 

O 200 let později

 

Sakra. Dřepíme s Juliem za stolem. Na druhé straně sálu dřepí nějací dva hajzlové a snaží se nás složit. Stejně jako my. Vyklonil jsem se a pětkrát vystřelil z Desert Eaglu. Zbraň kopala jako kůň. Jednoho jsem trefil. Viděl jsem, jak mu odletělo zápěstí i s pistolí. Krev stříkala všude kolem a obarvovala zeď za ním.

„ Vylezte, vy parchanti!!“ zaječel Julio a vykoukl. Bohužel pro Julia byl ten na druhé straně pohotový střelec. Ozvala se rána z glocku a Juliova hlava se rozprskla jako shnilé rajče. Měl jsem zbytky jeho mozku všude na obličeji i na šatech. Humus. Vyhlédl jsem z úkrytu. Prásk! Prásk! Dvě kulky mi prosvištěly kolem uší, až to zahvízdalo.

Buď já, nebo on, řekl jsem si a vyrazil.

Běžel jsem vstříc tomu parchantovi. Vtom dorazily posily. Bohužel ne moje. 5 dalších maníků se samopalama napumpovanýma stříbrem. Jeden z nich měl kulomet. A neváhal ho použít.

Rychleji než blesk jsem skočil za nejbližší sloup. Odrazil jsem se a během proměny jsem skočil na zeď a v dešti kulek jsem pádil o život. Doběhl jsem k prvnímu z nich ve chvíli, kdy přebíjel. Jedinou ranou jsem mu rozsápal krk. Krev se rozstříkla všude kolem. Nevěřícně na mě pohlédl a s hlasitým chroptěním padl na zem, kde dál klidně krvácel a chroptěl.

Jeho druhové, celí od krve svého kamaráda, reagovali opravdu rychle. Začali znovu pálit. Až na kulometčíka, který stál za nimi. Chyba. Plavným saltem jsem se přenesl mezi něj a samopalníky. Chlapík ve strachu zpanikařil a stiskl spoušť. Vyskočil jsem, co nejrychleji to šlo. Ucítil jsem ostrou bolest v noze. Parchant. Trefil mě, ale jen škrábnutí.

Jeho přátelé neměli takové štěstí a byli rozmetáni dávkou z kulometu.

Já jsem mezitím dopadl za maníka s kulometem a vrazil mu drápy hluboko do těla. Vlivem smrtelné křeče mu ukazováček zůstal na spoušti a dále pálil. Vojáci, do kterých pálil, stáli na svém místě, dokud kohoutek nezačal klapat naprázdno. Mužové zůstali stát ještě asi vteřinu. Pak vybuchli. Stejně jako zeď za nimi. Krev se změnila v mlhu. U nohou mi přistála hlava s kusem mozku místo oka. Druhé oko na mě přátelsky mrklo. Usmál jsem se a konečně vytáhl drápy z těla kulometčíka.

Rozhlédl jsem se po sále a napadlo mě jedno slovo. Bordel. Můj bordel.

Julia mi bylo líto. Byl to dobrej Vlk. Ale teď není čas ne sentiment. Jizva na krku mě začala svědit a pálit.

Je tu někde. A je blízko. Pak jsem ucítil ostrou bolest a přeletěl jsem celý sál. V letu jsem se ohlédl a uviděl JI. Zastavil jsem se o sloup a sesul se k zemi. Podíval jsem se na čerstvou ránu. Měl jsem protrženou kůži na tlapě skrz maso až na kost. Než jsem se stihnul zvednout, ucítil jsem její pohled. Spalovala mě tím pohledem. Zůstal jsem sedět. Ona, která doposud stála na druhé straně sálu, se změnila ve šmouhu, v sekundě byla u mě a kopla mě do slabin. Mrcha.

„ 200 let a ty stále doufáš, že ji zachráníš? Hlupáku. Mohl bych tě zničit pouhou myšlenkou na tvou smrt, prašivý pse.“promluvil Démon Symbolu.

Pak se tvář, do teď plná zlosti a pekelné zášti změnila. To se hlásila ona.

„ Musíš si pospíšit. Už skoro ovládl celou mou mysl. Bráním se, seč mi síly stačí. Do příštího úplňku ho musíš zastavit. Hledej v Hradu, v temném, ale přesto světlém místě, hluboko skrytém před našimi zraky.“

Tvář sebou opět zaškubala a má láska opět zmizela.

„ Nikdy se ti to nepodaří, Vlku. Mrtví se probudili k životu. A hledají toho, jenž chce zastavit dědičku Symbolu. Nechám tě žít, abych tě viděl umírat v rukou tvých přátel i nepřátel, kteří nyní pochodují v jednom šiku.“

Pak se otočila a klidně odkráčela středem.

A nechala mě umírat….

 Z dálky jsem slyšel hlasy, které se přibližovaly.

,, Bože, ta ho zřídila“ řekl jeden hlas.

„ Musíme ho odnést pryč. Slyším houkačky“ řekl druhý.

,, Sakra. Podívej. Ti mrtví. Zvedají se…. Kurva. Pryč! Rychle!!“zařval první hlas.

Slyšel jsem podivný zvuk, jakoby někdo šoupal něčím těžkým po zemi. S vypětím všech sil jsem otevřel oči a uviděl zdroj toho zvuku. Byl to kulometčík. Kulomet mu zůstal v ruce….

Střelba. Řev. Tupá rána.

,, Rone!! Kurva to ne. Zabil jsi mi kamaráda, hajzle!“ zařval druhý hlas.

,, A za to kurva zaplatíš, šmejde! Žerte svině!!“ ječel nepříčetně ten hlas.

Cink. Cink. Cink. Na hrudi mi přistála pojistka od granátu. Výbuch následoval chvilku poté.

Někdo si mě přehodil přes rameno a za stálé střelby mě odnášel pryč. Běžel. Znovu jsem otevřel oči a spatřil, proč můj zachránce běží. Utrhané ruce kulometčíka a půlka Julia se vlekla za námi. Pak jsem upadl do bezvědomí….

 

Den první

 

 

Pomalu jsem otevřel oči a rozhlédl jsem se. Vypadalo to tu jako někde v podzemí. Slabé osvětlení, vlhkost a pavučina v rohu. Zkusil jsem se posadit, ale nešlo to.

„ Á, už jsi vzhůru. Už jsme si mysleli, že nepřežiješ.“řekl nějaký hlas.

„Kde to, sakra, jsem?“zeptal jsem se.

„Málem jste zemřel.“řekl ten hlas znovu.

,, Kde…to….doprdele…jsem?!!!“ řval jsem nepříčetně.

Pak jsem přetrhl úvaz, který mi držel pas. Konečně jsem seděl.

Vědec se lekl a ustoupil dozadu.

„Jsi…jsi…v naší londýnské základně.“vylekaně ze sebe vysoukal vědec.

„ Londýn? Jak jsem se dostal z New Yorku do Londýna?“

„V New Yorku začalo být moc horko a hlavně tak nějak…mrtvo.“řekl hlas někde za mnou.

Mezitím jsem si rozepnul ostatní úvazy. Sedl jsem si na okraj lůžka a zadíval se na postavu v kápi.

„A ty jsi kdo? Když už mi tu tykáte.“

Postava si sundala kápi a já zažil menší infarkt. Byl to Lord Kelly, můj velitel z Bitvy o Symbol. Pokud jsem se nepředstavil, tak jsem Akym, do dnes jsem si myslel, že jsem poslední Vlkodlak. Až do této chvíle jsem si tím byl jistý.

Pořádně jsem se na něj zadíval. Vypadal jinak. Dříve hnědé vlasy byly nyní šedivé. Jeho tvář vypadala strhaně, jako by spoustu nocí probděl. Pouze jeho sokolí zrak mě probodával jako kdysi. Pak mi to došlo…

„ Vy jste mrtvý!! Viděl jsem vás zemřít! Nemůžete být živý. Zrádce vás probodl posvěcenou stříbrnou dýkou!“

Lord Kelly se na mě vlídně a mrazivě podíval. Vyjely mi tesáky.

„ Uklidni se, Akyme. Ano, máš pravdu, byl jsem zabit. Ale těsně předtím jsem přešel na Druhou stranu. Nejsem mrtvý, povstal jsem z mrtvého těla. Ale nejsem ani mrtvý.“

Zbělel jsem.

„Jste tedy nemrtvý…“

„ Ano.“

Nepřemýšlel jsem, a zaútočil. Ve skoku jsem se změnil ve Vlka a s vyceněnými tesáky a vytaženými drápy jsem doletěl ke Kellymu. Ten se pouze usmál a rychlostí blesku mě chytil pod krkem.

„Já jsem tvůj přítel. Nechci tě zabít. Nejsem součástí Kletby. Tam, kde jsem teď, mi pomohlo učení Whitesnowa.“

Chtěl jsem se vysmeknout se sevření, ale Kelly mě držel pevně. Začínal jsem mít před očima mžitky. Nemohl jsem dýchat….

Ve chvíli, kdy jsem myslel, že zemřu, sevření povolilo a já dopadl na zem. Plíce mi doslova hořely.

„Jsem tu, abych ti pomohl najít a zabít tu upírku.“

„ Ale já ji….“nedořekl jsem

„ Já vím, miluješ ji. Ale ona už nemá vládu nad svou myslí ani tělem. A my máme pouze 20 dní na to, abychom ji zastavili, příteli.“

„ Proč 20 dní?“

„Za dvacet dní nastane úplněk. A tento úplněk může rozhodnout o zkáze našeho rodu. Za dvacet dní totiž vyprší lhůta, po kterou musí jeden z rodů mít v držení Symbol. Pokud bude mít Symbol v rukou Ona, je vše ztraceno. Už teď nás ti netopýři zahání do stok a kanálů světa.“

Přebral jsem si slova mého mistra a nakonec souhlasil. Musíme Shane zabít. A zachránit náš rod a zřejmě celý svět.

Zakručelo mi v břichu. Dlouho jsem nejedl, nekoupal se a ani neholil. Sáhl jsem si na tvář. Oholená. Přičichl jsem si k ruce. Okoupaný.

„ Mám hlad.“myslel jsem nahlas.

Vědec nebo spíše lékař, ke mně přišel a podal mi nějakou injekci plnou krve.

„ Co to je? Doneste mi králíka!“děsil jsem se.

„ Tahle injekce s krví obsahuje tolik živin, že stačí na týden. A navíc, živá zvířata už dávno nelovíme“

Uchopil jsem injekci. Lékař mi stáhl ruku gumovou trubičkou. Za chvilku mi naběhla žíla a já si poprvé „šlehl“ krve. Pocit tepla a sytosti přišel okamžitě.

„ Doba, za kterou se živiny dostanou tam, kam mají, je okolo vteřiny.“

Kelly ke mně došel a řekl:

„ A teď je načase představit ti zbytek týmu.“

„ Týmu??“

Kelly se přátelsky usmál.

„Ano. Ale napřed by ses mohl obléct.“

Koukl jsem se a radši jsem se změnil, protože dveřmi proti nám přicházela nádherná žena.

Blond vlasy, křivky jako bohyně, strašně dlouhé nohy a v očích podivný plamen. Prostě bohyně.

Kelly si mé proměny všiml a zabalil mě do svého kabátu.

„Tohle je Helen. Naše expertka na chladné zbraně. Helen, tohle je Akym.“

„ Těší mě.“ Usmála se Helen mým rozpakům a podala mi ruku. Opatrně, tak abych neshodil kabát, protože už jsem byl zase jako člověk.

„Helen, zaveď Akyma do šatny, ať si vybere šaty.“

„ Zajisté. Pojď za mnou.“

Kývl jsem na Kellyho a odešel za Helen. Šli jsme lépe osvětlenou úzkou chodbou.

„ Slyšela jsem, že je vám už 200 let. Nevypadáte na to.“

„ Díky. Ano, je to pravda, ale my Vlci nestárneme.“

„ To jsem nevěděla. Jste první vašeho druhu, se kterým jsem měla tu čest se poznat.“

„ Věřte, Helen, zase taková čest to není.“

Helen mi neodpověděla.

Šli jsme ještě asi minutu. Došli jsme do místnosti bez dveří. Všude uvnitř byly věšáky s oblečením a krabice s doplňky. Vybral jsem si černé kotníčkové kožené vojenské boty, černé volné rifle, bílé tílko a brýle s tmavými skly. Z jedné krabice jsem si vybral zlaté hodinky, z druhé pouzdra na pistole a kotníkové pouzdro na nůž.

„ Kde jste vzali všechny ty věci?“máchl jsem rukou do místnosti.

„Něco jsme koupili a zbytek nakradli pašerákům nebo upírům.“

„Aha.“usmál jsem se. „ A co zbraně?“

„ Následujte mě.“řekla Helen a vyšla zpět na chodbu. Zahnuli jsme vlevo. Za chvilku jsme došli k dvojici dveří a vstoupili do těch bližších.

To, co jsem tam uviděl, mě překvapilo. Celý sál byl od podlahy do stropu obložen zbraněmi a krabicemi s náboji. Vprostřed tohoto chaosu pobíhal menší mužík a něco si mumlal.

„ Ehm, Rufio.“řekla Helen. Mužík nereagoval.

„Rufio!!!“zaječela Helen.

Trpaslík leknutím poskočil a otočil se na nás.

„ Helen, rád tě vidím. Co tě sem…. Panebože, to je on. Vlkodlak.“drmolil Rufio.

„ Jo, je to on. Ale nejsme tu kvůli tlachání. Potřebujeme nějaké zbraně.“řekla Helen rázně.

„ Jistě, jistě. Takže začneme noži. Dám ti tenhle stříbrný tesák a dva vrhací ocelové nože.“

Podal mi nože. Podíval jsem se na tesák a zkusmo se řízl do ruky. Pálilo to jako čert. Pravé stříbro s přídavkem železa. Dal jsem tesák do pouzdra a připevnil si ho na holeň.

„ Dále tu mám výběr střelných zbraní. Je libo Colt 1911 nebo radši Glock 18?“

Vybral jsem si devatenáctsetjedenáctku.

Rufio mě zavedl na konec sálu, kde byla malá střelnice. Párkrát jsem vystřelil.

„Hm, dobrá pistole, ale potřeboval bych k ní něco speciálního. Něco s velkou ráží. Prostě ve stylu ručního děla.“

Rufio se usmál a donesl mi revolver, který měl hlaveň dlouhou jako moje předloktí. Obdivně jsem pískl.

„ Tohle je S&W 500. Ráže je. 500 S&W Magnum. Délka hlavně je 213 mm, ale já osobně jsem zbraň upravil tak, aby byla hlaveň dlouhá 357 mm. Hmotnost revolveru je bez nábojů 2200 gramů. Úsťová rychlost se ze 487,5 m/s zvýšila na skoro 500 m/s. Kapacita válce je 5 ran, samozřejmě s vysokým obsahem stříbra. Jedna dobrá rána se rovná jedné mrtvole. Chcete si ji zkusit?“

„ Jistě.“

Vzal jsem tu obrovskou zbraň do ruky a nabil.

„ Doporučuji před výstřelem trochu zapřít zadní nohu.“zahlásil Rufio.

Usmál jsem se na něj a vzal zbraň pouze do jedné ruky. Zhluboka jsem se nadechl….

….a vystřelil.

Terč se rozletěl na kupu třísek. Ruka mi trochu cukla, ale dalo se to ustát. Helen a Rufio koukali střídavě na mě a terč.

„Nabil jste to výbušnou kulkou.“

Opět jsem se usmál a podíval se na zbraň, kterou to evidentně ani nezahřálo. Pouze se z ní klidně kouřilo. Líbila se mi a tak jsem jí dal i jméno. Michelle.

„ Já vím, čím jsem to nabil. A prosím o náhradní zásobníky do Coltu a nějaké válce do revolveru.“

Rufio neřekl ani slovo a vše potřebné mi nachystal. Když už jsem se chystal k odchodu, zastavila mě Helen.

„Vampýři mají na své straně Staré Mrtvé a na ty kulky neplatí. Navíc bojují pouze mečem nebo sekerou.“

Při vzpomínce na Staré Mrtvé, upíří vládce, jsem se začal třást a potit. Kdysi, před Bitvou jsem byl 3 dny a 3 noci vězněn a Staří mě mučili a vyslýchali.

„Dobře. Jaký meč mi tedy doporučíš?“rozhlédl jsem se po regálech se zbraněmi.

„Vyber si dle vlastního uvážení.“

Byly zde krátké mečíky, dvouruční dlouhé a čtyřruční meče a pár rarit. Zaujala mě černá katana. Sejmul jsem ji z regálu. Vytrhl jsem zbraň z pochvy. I čepel katany byla začerněna.

„Tenhle meč se jmenuje Noční duch. Patřila jednomu upířímu vládci. Výjimečná zbraň.“

Katana se mi líbila a rozhodl jsem si ji ponechat. Helen mi donesla kožený kabát a popruh pro připevnění zbraně na záda. Kabát měl vprostřed ramen otvor, kterým jsem prostrčil pochvu a upnul jsem ji. Poté jsem zasunul meč do pochvy. Párkrát jsem zkusmo tasil. Šlo to hladce. Usmál jsem se, neboť zbraň se mi začala víc než zamlouvat.

„ Tak a teď ti představím zbytek týmu.“

Leknutím jsem poskočil. Byl to Kelly. Neslyšel jsem ho přicházet.

Vyšli jsme ze zbrojnice a pokračovali chodbou doleva. Po chvilce chůze jsme vešli do většího sálu. Uprostřed sálu byla řada asi pěti stolů s lavicemi. U jednoho stolu seděli čtyři lidé.

Na vzdálené straně sálu hořel oheň v krbu. Nad krbem byl znak Vlčího rodu, stříbrná vlčí hlava na černém podkladu. Je to 200 let, kdy jsem ten znak viděl naposledy.

Kelly přistoupil ke skupince lidí.

„Zdravím, přátelé a žáci.“

Jeden z nich mu odpověděl za všechny.

„Buď vítán, mistře Kelly.“

Přišel jsem k nim také.

„Nazdar.“řekl jsem.

„A ty jsi jako kdo, že nám tykáš, mladej?“řekl asi čtyřicetiletý holohlavý muž gorilí postavy.

„Tvoje máma.“

Gorilák vstal a vytasil pistoli. Namířil mi s ní mezi oči.

„Klid, Banksi. To je Akym.“

Gorilákovi se rozšířily zorničky a okamžitě skryl pistoli. Já se pouze usmál

„Omluvte mě, nevěděl jsem to.“horečně se omlouval Banks.

„Líbíš se mi. Máš kuráž. Jaké je tvé křestní jméno?“

„Charles. Charles J. Banks.“

„Takže Charlese už znáš. Teď ti představím ostatní. Tohle je Burke.“

Burke vstal. Byl to vysoký svalnatý chlap. Černoch. Asi kolem třicítky. Pokývl jsem na něj a on na mě.

„Tohle je Antonov.“

Antonov vstal a přátelsky se usmál. Byl to typický Seveřan. Silná, robustní postava a blond vlasy. Opět jsme se pozdravili kývnutím.

„A tohle je Olivia.“

Olivia byla hned po Helen tou nejhezčí ženou, kterou jsem zde spatřil. Asiatka, menší postavy. Její pohled mě propaloval na skrz. Pozdravil jsem kývnutím. Ona se uklonila.

„Tak kdy se do toho dáme?“tlesk jsem vesele rukama.

„Hned.“řekl Kelly.

Zhluboka jsem se nadechl. Jsem připraven..

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Takže vlkodlaci a upíři?

(šíma, 3. 9. 2007 19:55)

Říkám si, že je to obehrané téma, ale to by nesměl být na scéně Povídkář! ;-) Chlamal jsem se, k ostatnímu se nebudu vyjadřovat...

Tak nevím, čím bych chtěl být, upírem, nebo vlkodlakem! Hm, budu muset o tom ještě pořádně popremýšlet...