Jdi na obsah Jdi na menu
 


ekal jsem, že se za námi poženou policejní auta, ale potom jsem si s úlevou vzpomněl, že benzinová auta nemají bezpečnostní monitor. Díky bohu.
Zvolna jsme se blížili k sektoru Alfa. Už ze vzdálenosti asi dvěstě metrů jsem viděl zátaras.
„Sakra!“
Zpomalil jsem auto, jehož motor teď tiše předl, a zařadil se do levého pruhu, jak mě instruovalo GPS.
Popojížděl jsem blíž a blíž zatčení. Nervozně jsem se rozhlížel po ulici, když vtom jeden z chodců, kteří pospíchali do práce, vstoupil do silnice, mrknul na mě a pak vytáhnul něco, co připomínalo….
Raketomet!
Cizinec zaklekl, zacílil a vystřelil. Dvě policejní auta explodovala.
Lidé utíkali a křičeli hrůzou. Na druhé straně ulice jsem zahlédl další záblesk a další dvě policejní auta vylétla do vzduchu. Jedno z nich padlo přímo na jednoho Strážce.
„Pojďte s námi. Hned!“
Ani jsem si nevšiml, že někdo otevřel dveře a začal mě tahat ven. Asi jsem byl v šoku. Jen jsem ukázal na Alfu.
„Dino, vem ji.“
„Jasně, šéfe.“
Někdo vytáhl omráčenou Alfu a nesl ji směrem k nám.
„…tu tašku. Kde je ta taška?“
„Vzadu…vzadu v autě.“
„Můžete vstát?“
„Jo. Jo, jasně.“
„Vidíte tam toho chlápka v červeným saku? Běžte s ním.“
„A co Alfa?“zajímal jsem se.
„O vaší přítelkyni se postaráme.“
„Ona není moje.“nedořekl jsem, protože toho muže zasáhla kulka od Strážce, kterého nezabil výbuch. Krev mi dostříkla až na obličej. Zděšeně jsem uskočil, zatímco muž se bezvládně zhroutil. Člověk, kterého mrtvý oslovoval Dino, zařval a začal neúprosně střílet po Strážci. Za chvilku se Strážce skácel. Zpoza jeho mrtvoly se vynořil stín a rozběhl se na mě.
„Uteč, hlupáku!“křičel Dino a zahájil palbu po stínu.
Sebral jsem tašku ze země a dal se na útěk. Chlapík v červeném na mě zamával a vytasil zpod saka dvě zatraceně velké pistole.
„Prosím, pane! Přímo dolů,“řekl s úsměvem od ucha k uchu.
„Co prosím? Dolů? Do kanálu?“
„HNED!“kopl do mě, až jsem se zapotácel. Spadl jsem pozadu do kanálu a svět zhasnul.




„No, Maxi, to se ti povedlo. Málem jsi ho zabil.“
„Ale, no tak, Doktore. Je živej? Je. To je hlavní, ne?“
„Hele, probírá se. Tak co, Růženko, jak ses vyhajal?“
Otevřel jsem oči. Hlava mě bolela jako střep. Byla tu zima. Podíval jsem se na sebe. Až na obvaz na ruce jsem byl nahý jako mimino.
Otočil jsem hlavou doprava a uviděl chlápka v červeném.
„Ahoj, hrdino. Já jsem Max,“mávnul na mě.
„A mě říkej Doktore,“ozval se člověk stojící ve stínu. Udělal krok vpřed a já zjistil, že to není člověk, ale mutant. Podle modré barvy a zářivě červených očí to byl jeden z Prvních. První měli pověst krvelačných zrůd, vrahů dětí a kdoví co všechno se o nich vypráví. Prý umí číst i myšlenky.
Doktor se na mě podíval. Zabolela mě hlava.
„Nejsme zrůdy ani vrazi,“říkal a celé tělo mu červenalo.
„Vy jste mi četl…“
„Ano.“
Otřásla mnou zimnice.
Zaslechl jsem nějaký hlas a zvuk otvíraných dveří.
„Už se ten sráč vzbudil?“řekl evidentně ženský hlas.
„Jo, ale…“řekl Max.
Otočil jsem hlavu právě včas, abych uviděl botu, která mě tvrdě nabrala do boku.
Spadl jsem na zem a pokoušel se odplazit k Doktorovi. Znovu kopanec zboku. Ten někdo mě chce zabít.
Další kopanec mě otočil na záda a já se díval do tváře nejkrásnější ženě, jakou jsem kdy viděl.
Stoupla mi na hruď a vytáhla si z boty nůž. Přiložila mi ho ke krku.
„Kvůli tobě, zmetku, dneska zařval Šéf. Tak doufám, že měla Arvi pravdu. Jinak to dokončím.“
„Co dokončíte?“
„Tohle,“řekla a řízla mě do krku.
Sykl jsem bolestí.
„Dino! Jdi od něj! Hned!“ozval se jiný, jemnější hlas.
Opatrně jsem otočil hlavu a uviděl další ženu. Začal jsem se červenat, protože jsem si uvědomil, že jsem holý jako palec. Někdo, asi Doktor, mi pomohl vstát a půjčil mi plášť.
Podíval jsem se znovu na obě ženy. Dina byla severský typ, blondýna se studánkově modrýma a chladnýma očima. Její vzhled kontrastoval s mulatskou tváří Arvi. Arviin obličej byl přívětivější.
„Jste Q Delta 53?“zeptala se Arvi.
„Ano, to jsem. To vy jste…“
„Tady pokládáme otázky my!“zpražila mě Dina.
„Ano, poslala jsem vám tu zprávu a zajistila jsem, abyste ráno dostal výprask. Ani ten kapesník nebyla náhoda. Mobil jsme vám také nastrčili Kromě té události s autem. Počítali jsme, že dojedete až do pátého podzemního patra, kde čekala naše dodávka.“
„Ale proč jste to…to všechno udělali?“
„Aby váš “útěk“ byl věrohodný. Pochopte, nemohli jsme vám jen tak zavolat nebo vás kontaktovat.“
„Ale proč jste chtěla, abych se dostal sem, ať už je to kdekoliv?“
„Potřebujeme vás.“
„Potřebujete MĚ? Na co?“
„Podle vašich pacifikačních záznamů jste byl nájemný hi tech zabiják. A my pro vás máme úkol.“
„Zabiják? Já? To bude omyl, já jsem účetní u jedné malé italské nábytkářské firmy.“
„Vidím, že vaše vzpomínky byly dokonale zpacifikovány. Snad se nám podaří najít vaše vzpomínky v databázi, na kterou jsme se před rokem napíchli. Jenže to bude těžší, než jsme doufali. A víte proč?“
„Protože jsi unesl naši spojku, ty pitomče! Proto!“zařvala Dina.
„Spojku? Vy myslíte Alfu?“
Arvi přikývla.
„Panebože. A kdo vlastně jste?“
„My jsme Únor. Útvar národní odporové rezoluce. Už dva roky se snažíme sesadit Castra. Spáchali jsme na něj tři neúspěšné atentáty. Ale to nemůžete ani tušit.“
Odporové hnutí, Alfa, já, vraždy, smrt, minulost.
Začala mě bolet hlava. Zavřel jsem oči a uviděl sám sebe, jak si vzadu na týlu něco schovávám pod vlasy.
Prudce jsem otevřel oči. Prasklo mi v uchu a v mysli mi vytanulo jméno. Moje jméno?
„Quentin.“
„Prosím?“řekla Arvi.
„Jak se jmenuji? Je mé jméno Quentin?“
Dina se podívala do papírů, které jí podal Doktor.
„Jo, jmenuješ se tak. Quentin. Quentin Dames.“
Doktor se na mě podíval a přikývnul.
„Viděl jsem to taky. Vzadu na vaší hlavě,“řekl a sáhl mi na týl.
„Je tam něco?“
Místo odpovědi mi vzal ruku a přiložil mi ji na týl. Ucítil jsem chlad na prstech.
„Co to je?“
„Scanner. Asi otisků prstů,“řekl Doktor.
„Přiložím palec.“
„Prr, co když je to nálož a všecky nás to rozmetá. Nebo to může být tracker, kterej sem přivede Strážce nebo Stíny.“
Arvi se usmála na Dinu, pak na mě.
„Všichni ven,“řekla.
Odešli všichni, až na Dinu. Arvi se na ni podívala.
„Všichni.“
Dina rozmrzele odešla.
„Prosím, pane Damesi, zkuste to,“pokynula mi. Zavřel jsem oči a po hmatu jsem přiložil palec na scanner.
Ozvalo se pípnutí a v hlavě se mi ozval hlásek, který oznamoval, že za 5 vteřin započne…
„Nahrávání paměti?“
FLASH!
Padl jsem na kolena, dlaněmi na studenou zem a zatnul jsem zuby. Šíleně to bolelo.
Viděl jsem před očima obrazy. Obrazy, plné krve, zbraní, křiku a utrpení. Uprostřed toho všeho jsem stál já. V rukou jsem držel pušku. Jako automaticky se mi vybavilo M4A1 Silenced gun. Pak nastala tma a já omdlel.

O hodinu později…
Otevřel jsem oči. Už jsem nebyl na sále, ale ležel jsem na pohodlném gauči v pokoji, zařízeném jako zasedací místnost. Zrovna probíhalo něco jako porada.
„…a pak se přesuneme do zadního traktu, kde…Ale, pane Damesi. Probudil jste se právě včas,“řekla Arvi, která seděla v čele stolu.
„Přisedněte si vedle mě,“řekl Doktor.
Vstal jsem, ale zatočila se mi hlava a znovu jsem upadl na gauč.
„Zůstanu radši tady.“
„Dobrá. Alice, pojď k pánovi,“řekl doktor s úsměvem.
Alice, malinký pejsek, ho ale neposlechla, a namířila si to ke mně. Ze vzdálenosti asi dvou metrů vyskočila a ve vzduchu se proměnila v obrovského vlka s ostrými zuby. Přistála na mě a děsivě vrčela.
Koukal jsem se jí přímo do zelinkavých očí, kde se odrážely obě povahy. Oči toho zvířete hledaly strach. Když ho nenašly, tak převládla povaha malého psíka a Alice se proměnila zpět a olízla mi nos.
„Přítulné stvoření,“prohlásil jsem a podrbal Alici za uchem.
„Je to mutant. Jako já. Je poslední svého rodu. Je to…“
„Asterionka. Já vím,“řekl jsem.
„Vidím, že se vám vzpomínky vrátily. To je dobře. Nyní vám osvětlím náš plán.“
Začala mluvit.
Mluvila asi dvacet minut.
Pak se na mě podívala a zeptala se, co si o tom myslím.
„Má to jeden háček. I kdybyste se dostali přes Strážce, Gardu, jak se chcete probít přes Stíny?“
„A proto jste tu vy a slečna…“
„Janette. Pro většinu lidí známá jako R Alfa 64.“
Podíval jsem se na ni a ušklíbl se. Vzpomínky na mou minulost se dokonale vrátily a připojily se ke vzpomínkám po pacifikaci.
„Proč ty? Nikdy jsi nebyla nejsilnější, Janette Storm, asistentko ředitele MicroTecu.“
Janette se rozmazala a v setině vteřiny byla u mě a držela mě pod krkem. Ve výšce asi tří metrů, do kterých během toho okamžiku narostla.
„Mikroúpravy mého DNA. Můj šéf mě totiž zneužil jako králíka pro jeho pokus o stvoření supervojáka.“
„Pusť mě na zem, Janette.“
Pohlédla na mě a asi na něco čekala.
„Prosím?“
„No vidíš, jak ti to jde, Quentine,“pustila mě a já spadl na gauč. Alice, která si lebedila na druhém konci gauče, při mém dopadu nadskočila a proměnila se. Když viděla, že jen laškujeme, zavrtěla ocasem a proměnila se opět do podoby psíčka.
„Ale mám pocit, že moje reflexy už nejsou, co bývaly.“
„HEJ!“
Švihnul jsem rukou po hlase a těsně před svým obličejem jsem zachytil nůž.
Dinin nůž.
„Tak jo. Zdá se, že všechno funguje. Jdeme na to?“zazubil jsem se.
„Dobře. Běžte do zbrojnice. Nemáme čas. Macho bude ve svém starém sídle už jenom den. Za dvě hodiny vyrážíme. Seřiďte si čas na mínus dvě hodiny. Teď“
Zapípaly hodinky.
„Pojď za mnou,“řekla Janette, Alfa, a rozběhla se chodbou. Běžel jsem za ní a o chvilku později jsme doběhli do zbrojnice.
„Chytej,“řekla Janette a hodila po mě kevlarovou vestu se spoustou kapes. Oblékl jsem si ji a utáhl popruhy, aby vesta neklouzala. Pak mi Janette hodila pistoli s pouzdrem, které jsem si připnul na stehno. A tehdy poprvé jsem si všimnul, že mě někdo převlékl do černého.
„To já,“usmála se Janette.
Začervenal jsem se.
„Nemáš se za co stydět, chlapáku,“ušklíbla se a podala mi m4a1čku s tlumičem a zásobníky do ní. K tomu jsem si přibral nůž, zásobníky do pistole a dva flash granáty.
Ona sama si vzala dva dlouhé nože, pistoli a meč. Koukal jsem na ni a pak na sebe.
„Neboj, Q, umím to s mečem a jsem i rychlá, ale to sis určitě všiml.“
„Jdete nebo co?“vtrhla do zbrojnice Dina a vzala si podlouhlé černé pouzdro.
„Co to?“zeptal jsem se.
„Někdo vám přece musí krýt záda, ne? A mám to taky pro případ, že bys chtěl vzít kramle.“
A zmizela.
Následovali jsme si s Janette do zasedačky, kde už čekala Arvi, Doktor, Max a dva další, které jsem neznal.
„To je Tautum a Rig. Budou nám otvírat dveře.“
Rig byl černoch a Tautum byl číňan. Oba dva se vesele usmáli a poklepali si na vestu, kde měli v kapsách trhavinu.
„Tak jo. Jsme všichni. Nabít a zajistit,“řekla Arvi. Ozvalo se několikeré cvaknutí pojistek.
„Jdem na to,“řekl Doktor a pohladil Alici po zádech.
Přikývli jsme a rozběhli se chodbou vstříc bitvě.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Neočekávané

(Elis (http://myscin-blog.cz), 27. 4. 2008 15:27)

pokračování! Docela mě to překvapilo. I když si to musím přečíst ještě jednou abych pochopila ten vymyšlený svět - je totiž úplně jiný.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA